O služebnících slova Božího

CXXII. kapitola
Jaký má být kazatel

163. Za služebníky Božího slova chtěl mít ty, kdo by se věnovali studiu duchovních věcí a nebyli by zaneprázdněni jinými úřady. Říkával, že jsou velkým Králem vybráni k tomu, aby slova, která přijímají z jeho úst, předávali dále lidu. 3 A také říkával: „Kazatel musí nejprve skrytou modlitbou načerpat, co pak svatou řečí vydává ze srdce; nejprve musí rozehřát své nitro, aby nepronášel jen studená slova.“ Říkal též, že tento úřad má být všemi stejně ctěn jako ti, kdo jej vykonávají. „Jsou,“ říkával, „životem těla1, jsou bojovníky proti démonům a světlem světa2.“

Učitele posvátné teologie pokládal za hodny ještě větší cti. Pro všechny dal totiž jednou napsat: „Všech teologů a těch, kdo nám slouží Božím slovem, si musíme vážit a prokazovat jim úctu jako těm, kdo nám dávají ducha a život3.“

8 A když kdysi psal blaženému Antonínovi, nechal na začátku napsat: „Bratru Antonínovi, mému biskupovi4.“

 

CXXIII. kapitola
Proti těm, kdo baží po marné slávě, a výklad proroctví

164. Politováníhodnými nazýval však ty kazatele, kteří za peníz marné slávy prodávají to, co dělají. Na léčbu jejich nádorů často používal tuto protilátku: „Jak se můžete chlubit, že jste obrátili lidi, když je obrátili moji prostí bratři svými modlitbami?“ 3 A slova neplodná bude mít mnoho dětí5 vykládal takto: „Tou neplodnou je můj chudý bratr, jehož úkolem v církvi není plodit syny. Při soudu však bude mít mnoho dětí, protože ty, které zde skrytou modlitbou obrací, připočte mu potom Soudce k jeho slávě. Ta, která měla hodně synů, chřadne6, protože kazatel, který se chlubí, jako by mnohé vlastní ctností zplodil, tehdy pozná, že na nich neměl podíl.“

Také neměl příliš v lásce ty, kdo více toužili po uznání jako řečníci než jako kazatelé, takže mluvili vzletně, ale ne ze srdce. 7 O nich říkal, že si to špatně rozvrhli ti, kdo do kázání dají všechno, ale zbožnosti nevěnují nic. Opravdu chválil takového kazatele, který věnoval čas tomu, aby sám věděl a sám okusil.

 

O patření na Stvořitele ve stvoření

CXXIV. kapitola
O světcově lásce k živému i neživému stvoření

165. Ačkoli toužil, aby mohl brzo opustit svět, místo našeho vyhnanství a putování, přece jen se onen šťastný poutník velmi radoval z věcí tohoto světa. Vůči knížatům temnoty7 mu svět sloužil jako bojiště a ve vztahu k Bohu za přejasné zrcadlo jeho dobroty8. 3 V každém díle chválil jeho Tvůrce, cokoli ve stvořeném objevil, vztahoval ke Stvořiteli. Radoval se z díla rukou Páně a skrze krásu věcí objevoval příčinu a smysl života. 5 V krásném poznával Nejkrásnějšího a všechno dobré na něho volalo: „Ten, který nás stvořil, je nejlepší!“ Po stopách, které jsou vepsány do věcí, všude následoval Milovaného a vše se mu stávalo žebříkem, který ho přiváděl až před jeho trůn.

7 S úžasnou oddaností a láskou všechny objímal, promlouval k nim o Pánu a vyzýval je, aby ho chválili.

8 S pochodněmi, lampami i svícemi zacházel opatrně, aby svou rukou neuhasil jejich zář, která je odleskem věčného světla9.

Po skalách kráčíval s posvátnou úctou s myšlenkami na toho, který se nazýval Skálou. 10 Když se modlil verš: Na skálu jsi mě postavil10, aby se vyjádřil s větší úctou, říkával: k nohám11 Skály jsi mě postavil12.

11 Když bratři káceli stromy, zakazoval jim podříznout celý strom, aby mu ponechal naději, že znovu vypučí.

12 Zahradníka upozorňoval, aby mez kolem zahrady nepřekopával, aby pak zeleň bylin a půvab květin mohly zvěstovat Otce všeho13 krásného. 13 Přikázal mu, aby ozdobil zahradu vonnými a pestrými květinami, které by připomínaly těm, kteří se na ně podívají, věčnou blaženost.

14 Červy odnášel z cesty, aby je lidé nepošlapali, a ke včelám dával postavit med a nejlepší víno, aby v zimních mrazech nezhynuly hladem.

15 Každého živočicha nazýval bratrem a ze všech živočichů měl nejvíc rád ty krotké. 16 Kdo by to však mohl vše vypovědět? Vždyť ona Dobrota, která dala základ všemu a bude jednou všechno ve všech, už na zemi jako všechno ve všech14 tomuto světci zářila.

 

CXXV. kapitola
Jak mu tvorové spláceli lásku a jak mu oheň neuškodil

166. Proto se také všichni tvorové snažili splácet světci jeho lásku svou vděčností. Usmívali se, když s nimi laškoval, kývali, když je prosil, a poslouchali, když jim přikazoval. Bylo by dobré uvést aspoň něco málo.

Když trpěl oční nemocí, nutili ho, aby se dal léčit, a zavolali tam chirurga15. Ten přišel se železným nástrojem na vypalování a přikázal vložit ho do ohně, aby se rozžhavil. Načež blažený otec, který chtěl dodat odvahu svému tělu, jež se již chvělo, takto promluvil k ohni: „Můj bratře ohni, obdařený mezi ostatními záviděníhodnou nádherou, Nejvyšší tě stvořil silným, krásným a užitečným. Buď mi nyní milostiv a buď ke mně vlídný! Vždyť tě už dlouho miluji v Pánu. Prosím velikého Pána, který tě stvořil, aby tvůj žár trochu zmírnil, abych tvé pálení mohl snadněji snést.“ Po této modlitbě požehnal oheň křížem a klidně čekal. Lékař uchopil doběla rozžhavené železo, bratři přemoženi lidskostí se rozutekli, ale světec se klidný a s úsměvem vydal železu. 10 Se syčením vnikalo železo do jemné pokožky obličeje od ucha až k obočí a vše vypalovalo. 11 Jakou bolest onen oheň způsobil, dosvědčil svatými slovy ten, kdo to věděl nejlépe. 12 Neboť když se pak vrátili bratři, kteří utekli, řekl jim otec s úsměvem: „Vy malomyslní a malověrného srdce, proč jste utekli? 13 Po pravdě vám říkám, že jsem necítil žár ohně a vůbec mě to nebolelo.“ 14 A lékaři řekl: „Není-li vše dobře vypáleno, přilož to klidně znovu.“ 15 A lékař, který při podobných zákrocích zažil úplně jiné věci, to prohlašoval za Boží zázrak a řekl: „Pravím vám, bratři, že jsem dnes viděl podivuhodné věci16!

16 Mám za to, že se k rajské nevinnosti vrátil ten, který když chtěl, dokázal zkrotit i divoké živly.

 

CXXVI. kapitola
Jak v jeho rukou zůstal sedět ptáček

167. Kdysi se blažený František plavil v loďce po jezeře u Rieti, aby se dostal k poustevně v Grecciu. Tu mu rybář dal říčního ptáka, aby se s ním v Pánu potěšil. Blažený otec ho radostně přijal, rozevřel dlaně a vlídně ptáka vyzval, aby volně odlétl. On však pryč nechtěl a choulil se do jeho dlaní jako do hnízda. Tu pozdvihl světec oči k nebi a modlil se. Když se za hodnou chvíli vrátil k sobě jakoby z jiného světa, něžně ptáčkovi přikázal, aby se beze strachu vrátil k dřívější svobodě. Když pták dostal takto dovolení a požehnání, pohybem těla projevil zřejmou radost a odlétl.

 

CXXVII. kapitola
Sokol

168. Jednou, když se blažený František, podle svého zvyku, opět uchýlil do jisté poustevny17, aby unikl přítomnosti lidí a rozhovorům s nimi, hnízdil v těch místech sokol, a ten se s ním velmi spřátelil. 2 V noci, vždy v hodinu, kdy světec vstával k modlitbě hodinek, ho budil svým křikem ze spánku. 3 A Božímu světci to bylo velmi milé, protože svou starostlivostí, kterou ho vskutku zahrnoval, zaháněl od něj každou zahálku. Když se světec roznemohl těžší nemocí než obvykle, sokol ho šetřil a neoznamoval mu doby nočních bdění. Jako by byl Bohem poučen, ozýval se teprve za ranního šera jako slabé vyzvánění zvonu.

Nelze se divit, že ostatní tvorové ctili vroucího milovníka Stvořitele.

 

CXXVIII. kapitola
Včely

169. Na jedné hoře byla cela, v níž konal služebník Boží za čtyřicetidenního postu velmi přísné pokání. Když stanovená doba uplynula, odešel odtud a cela zůstala opuštěna bez dalšího nástupce. Zůstala tam také hliněná nádoba, z níž světec obvykle pil. 4 Z úcty ke světci tam jednou šli lidé a nalezli nádobu plnou včel. 5 S podivuhodnou dovedností do ní zastavěly plástve medu a důmyslně tak naznačily slast, kterou tam Boží světec v kontemplaci okoušel.

 

CXXIX. kapitola
Bažant

170. Šlechtic z knížectví sienského poslal blaženému Františkovi, když onemocněl, bažanta. On ho s radostí přijal, ale ne proto, že by ho rád snědl, nýbrž proto, že se skrze něho radoval ze Stvořitelovy lásky. Bažantovi řekl: „Ať je pochválen náš Stvořitel, bratře bažante!“ 3 A bratřím pravil: „Zkusme, zda chce bratr bažant zůstat u nás, či zda se spíše chce vrátit do míst, kde žil.“ Na světcův příkaz ho jeden bratr vzal a vypustil ho ve vzdálené vinici. Ale on se velmi rychle vrátil k otcově cele. Pak světec nařídil, aby ho odnesli ještě dál, ale on se opět s nevídanou rychlostí vrátil ke dveřím cely a skoro násilím vklouzl pod hábity bratří, kteří stáli u dveří. Pak tedy světec nařídil, aby ho pečlivě krmili, hladil ho a laskavě k němu promlouval. Když to viděl lékař, který byl Božímu světci velmi oddán, prosil bratry o toho ptáka, ne že by ho chtěl sníst, ale aby ho z úcty k světci mohl opatrovat. Zkrátka, odnesl si ho domů. Ale bažant, jako by se mu stala nějaká křivda, když nemohl být u světce, vůbec nechtěl žrát. Lékař se podivil a hned donesl bažanta zpět k světci a po pořádku vypověděl vše, co se stalo. 10 Jakmile ho postavili na zem a bažant uviděl svého otce, přestal být smutný a vesele se dal do žrádla.

 

CXXX. kapitola
Cikáda

171. Blízko cely Božího světce u Porciunkuly měla na fíkovníku své hnízdečko cikáda a často líbezně cvrkala. Blažený otec k ní kdysi jednou vztáhl svou ruku a vlídně ji volal k sobě: „Sestro moje, cikádo, pojď ke mně!“ A ona, jakoby nadána rozumem, skočila mu hned na ruku. 3 I řekl jí: „Zazpívej, moje sestro cikádo, a svým cvrkáním chval Pána, svého Stvořitele!“ A cikáda bez váhání poslechla a začala zpívat a nepřestala, dokud s ní muž Boží nezazpíval své chvály a dokud jí nepřikázal, aby odletěla na obvyklé místo. Tam zůstala po osm dní jako přikovaná. Když světec vycházel ráno z cely, vždycky se jí dotýkal rukama a přikazoval jí, aby zpívala, a ona jeho příkazů vždy horlivě uposlechla. Až světec spolubratřím řekl: „Propusťme již naši sestru cikádu, vždyť už nás dost dlouho obveselovala svou chválou, aby tímto naše tělo nepropadlo prázdné chloubě18.“ Když tedy od něho dostala cikáda dovolení, hned odlétla a už se tam neukázala. Když to všechno bratři viděli, velmi nad tím žasli.

 

O lásce

CXXXI. kapitola
Františkova láska k bližním a jak pro spásu duší dával sám sebe za vzor dokonalosti

172. Síla lásky z něho udělala bratra všech tvorů, proto se nelze divit, že ho Kristova láska19 učinila ještě více bratrem těch, do jejichž duše vtiskl Stvořitel svůj obraz. Říkával, že není nic přednějšího než spása duší20, a často to dokazoval tím, že jednorozený Syn Boží21 se pro spásu duší dal přibít na kříž. Odtud pramenil jeho zápas v modlitbě, jeho horlivost v kázání, jeho velká snaha dávat dobrý příklad. Nepovažoval by se za Kristova přítele22, kdyby nemiloval duše, které i On miloval23. Proto také velmi ctil církevní učitele, protože jako Kristovi pomocníci24 vykonávají s Kristem jeden a týž úřad. Své bratry pak, jako ty, kdo tvoří rodinu víry25, a jako ty, které spojuje společná účast na věčném dědictví26, co nejvroucněji uzavíral do svého milujícího srdce.

173. Kdykoli kárali jeho přísný způsob života, říkával, že je dán Řádu za vzor, aby jako orel vábil svá mláďata k letu27. Proto své nevinné tělo, které se již dobrovolně podřizovalo duši a které pro žádná provinění již nepotřebovalo metlu, přece pro dobrý příklad znovu trestal a jen kvůli druhým kráčel po tvrdých cestách.

3 A jednal správně, neboť vždy si všímáme víc skutků než slov představených. Svými činy, otče, jsi domlouval jemněji, snáze jsi přesvědčoval a bezpečněji dokazoval. Kdyby mluvili jazyky lidskými i andělskými, ale nedávali by příklad lásky, mně by prospěli málo a sobě vůbec ne28. Vskutku, kde karatel nenahání vůbec strach, kde místo rozumu zaujme libovůle, stačí snad ke spáse úřední pečeti29? Ale přece je třeba konat, co nařizují, aby voda záhony30 zavlažovala, i když ubohými stružkami. Vždyť i růže se někdy sbírají z trní31, aby tak větší posloužilo menšímu32.

CXXXII. kapitola
Františkova péče o podřízené

174. Měl někdo takovou péči o své podřízené jako František? Neustále k nebi pozvedal ruce33 za pravé Izraelity34, často sám na sebe zapomínal, neboť nejprve pečoval o blaho svých bratří. Klaněl se u podnože Boží velebnosti, přinášel za své syny duchovní oběti a jakoby nutil Boha k dobrodiním. Pln lásky a úzkosti trpěl obavami o malé stádečko35, které ho následovalo, aby když se zřeklo světa, neztratilo i nebe. Měl za to, že nebude mít účast na věčné slávě, nepřivede-li do ní s sebou i ty, které jeho duch rodil s větší námahou, než s jakou rodí mateřské lůno.

 

CXXXIII. kapitola
Jeho soucit s nemocnými

175. Měl velký soucit s nemocnými a velmi pečoval o jejich potřeby. Když mu někdy zbožní lidé posílali vybraná jídla, dával je jiným nemocným, ač je sám potřeboval víc než druzí. Dovedl se vžít do všech duševních rozpoložení nemocných, a když jim nemohl poskytnout pomoc, aspoň je utěšoval soucitnými slovy.

4 I o postních dnech jedl, aby se nemocní neostýchali jíst; ani se nestyděl veřejně v městech opatřovat maso pro nemocného bratra.

5 A při tom všem klesající na duchu napomínal, aby trpělivě nesli obtíže nemoci a nezlobili se, když jim nebylo ve všem vyhověno. Proto také dal v jedné řeholi napsat tato slova: „A žádám všechny své nemocné bratry, aby se v nemoci nerozčilovali, ani se nezlobili na Boha nebo na bratry. 7 A nemají s přílišným znepokojením žádat léky, ani příliš hledět, aby se rychle uzdravilo jejich tělo, které stejně brzy musí zemřít a je nepřítelem duše. Ať za vše vzdávají díky36 a snaží se být takovými, jakými je chce mít Bůh. Neboť ty, které Bůh vyvolil k věčnému životu37, vychovává ranami a nemocemi, jak sám říká: Já kárám a trestám ty, které miluji38.“

176. Jednoho nemocného, o němž věděl, že má chuť na hrozny, dovedl tehdy do vinice, posadil se pod vinnou révu, a aby mu dodal odvahy jíst, sám začal jíst první.

 

CXXXIV. kapitola
Jaký měl soucit s nemocnými na duši a o těch, kdo v tom chybují

177. Ale s ještě větší láskou a trpělivostí se věnoval oněm chorým, o nichž věděl, že jako kolísavé děti39 jsou zmítáni pokušeními a sklíčeni na duchu. Kde neviděl nebezpečí, varoval se tvrdého kárání a šetřil rákosku40, aby ušetřil duši. Říkával, že předcházet příležitostem ke hříchu a nenechat padnout toho, kdo po pádu jen těžko povstává, je vlastní představenému, který je otcem a ne tyranem.

Jak politováníhodně necitlivá je naše doba! Nejen že kolísavé nezvedáme a nepodpíráme, ale někdy je i srazíme, aby upadli. Za nic nepokládáme, když se nejvyššímu Pastýři vyrve jedna ovečka, za niž na kříži naléhavě v slzách prosil41. Naopak ty, svatý otče, jsi chtěl bloudící spíše napravit než je ztratit. Víme ovšem, že u některých je nemoc svévole příliš hluboko zakořeněna, a ti pak potřebují vypalovací železo a ne mast. Je jasné, že mnohým více prospívá, jsou-li biti železným prutem42 než hlazeni. 10 Ale olej a víno43, hůl a berla44, přísnost a soucit, pálení a mazání, žalář a objetí, to všechno má svůj čas45. 11 To vše žádá Bůh mstitel46Otec milosrdenství47, který však chce spíše milosrdenství než oběť48.

 

CXXXV. kapitola
O bratřích ve Španělsku

178. Kdykoliv k němu pronikala duchovní vůně jeho bratří, byl tento přesvatý muž v obdivuhodném vytržení u Boha49 a v duchu jásal. Jednou jakýsi Španěl, Bohu zasvěcený klerik, měl to štěstí, že svatého Františka mohl vidět a mluvit s ním. Vypravoval mu, mimo jiné, o bratřích ve Španělsku a potěšil světce touto zprávou: „Tvoji bratři bydlí v naší zemi v chudičké poustevně a způsob života si zařídili tak, že se jich polovina věnuje pracím v domě a polovina se oddává kontemplaci. 4 A to tak, že každý týden ti, kdo pracovali, přecházejí ke kontemplaci, a klid kontemplujících střídá pilná práce. Jednoho dne, když už bylo nachystáno k obědu a zvonilo se, aby se všichni sešli, dostavili se všichni, kromě jednoho, který náležel ke kontemplujícím. Chvíli čekali a pak šli k jeho cele, aby ho zavolali ke stolu, ale on se občerstvoval u stolu bohatěji prostřeného Pánem. Našli ho, jak leží natažen tváří k zemi v podobě kříže a ani dechem, ani pohybem nejeví známky života. U hlavy a u nohou hořely dvě svíce, které celu zvláštním způsobem osvěcovaly načervenalým světlem. Nechali ho na pokoji, aby nepřekáželi jeho pomazání a neprobudili lásku, dokud si to sama nebude přát50. 10 Skulinami se však bratři dívali do cely, stáli za zdí a nahlíželi do oken51. 11 Jak to skončilo? Zatímco druhové naslouchali hlasu té, která bydlí v zahradách52, světlo náhle zmizelo a bratr přišel k sobě. 12 Hned vstal, odebral se ke stolu a vyznal se ze své viny, že přišel pozdě. 13 Toto se stalo v naší zemi,“ řekl Španěl. 14 Svatý František nebyl s to se sebrat radostí, jak byl zaplaven vůní svých synů53. 15 Propukl v chvalozpěv, a jako by jeho jedinou slávou bylo54 slyšet dobré o bratřích, pravil ze srdce: 16 „Vzdávám ti díky, Pane, který své chudé posvěcuješ a řídíš a který jsi mne potěšil takovou zprávou o mých bratřích! 17 Žehnej prosím oněm bratřím svým nejvyšším požehnáním a zvláštní milostí posvěcuj všechny, kdo své sliby naplňují vůní dobrých skutků.“

 

CXXXVI. kapitola
Proti těm, kdo vedou v poustevnách nedobrý život, a jak chtěl, aby všechno bylo společné

179. 1 Z toho jsme poznali světcovu lásku a radost z úspěchů jeho milovaných, on ale i tvrdě káral ty, kdo v poustevnách vedli nedobrý život. Mnozí totiž mění místo kontemplace v místo zahálky a dělají poustevnický život, určený k zdokonalování duší, stokou rozkoše. U dnešních poustevníků je pravidlem, že by každý chtěl žít, jak se mu zamane. Neplatí to o všech; víme přece, že i dnes jsou svatí, kteří žijí v samotě podle nejlepších ustanovení. Víme také, že otcové, kteří je předešli, byli květy samoty. Kéž by se poustevníci naší doby neodchylovali od oné původní krásy, jejíž spravedlivá sláva trvá věčně!

180. Svatý František vytrvale vyzýval všechny k lásce a napomínal je, aby byli vždy vlídní a chovali se k sobě přátelsky jako doma. Říkal: „Chci, aby se moji bratři chovali jako synové jedné matky, a prosí-li některý o hábit, provaz nebo cokoli jiného, má mu to druhý laskavě dát. Knihy a vše ostatní potřebné ať mají společné, aby je to vedlo k tomu, že jeden druhému budou dávat přednost.“ 4 A aby i v tomto neřekl nic, co by Kristus skrze něho také nevykonal55, byl první, který to vše dělal.

 

CXXXVII. kapitola
Jak dal dvěma bratřím z Francie svůj hábit

181. Jednou na cestě potkali svatého Františka dva bratři z Francie, muži velké svatosti. Měli z toho obrovskou radost a radost to byla o to větší, že už dávno toužili se s ním setkat. Po vřelých projevech lásky a srdečném rozhovoru prosili s velkou úctou svatého Františka o jeho hábit. On se ze svého hábitu hned svlékl a zůstal svlečený a s úctou jim ho předal. Od nich pak přijal hábit mnohem horší a po pokorné výměně si ho oblékl. Ale nejen věci, i sám sebe byl připraven obětovat, a o cokoliv byl požádán, dával to radostně.

 

O pomluvě

CXXXVIII. kapitola
Jak chtěl, aby byli trestáni pomlouvači

182. Tak, jako každému duchu plnému lásky, i Františkovi byli odporní ti, kdo jsou odporní Bohu56. Pomlouvače proklínal víc než ostatní pachatele neřestí, říkával totiž, že jejich jazyk je plný jedu57 a otravují jím ostatní. Proto se také těmto kousavým přežvýkavcům a zablešencům, vyhýbal, jak jsme to viděli58, kdykoli začali mluvit, a dával si pozor, aby své uši nenechal pošpinit jejich řečmi.

Jednou slyšel, že nějaký bratr pošpinil dobrou pověst druhého. Obrátil se na svého vikáře Petra Cattaniho, a řekl tato hrozná slova: „Řádu hrozí velké nebezpečí, nezasáhne-li se proti pomlouvačům. Libá vůně mnohých se rychle změní v zápach, nebudou-li smradlavcům zavřena ústa. Honem, honem, horlivě pátrej, a zjistíš-li, že je onen obviněný bratr nevinný, žalobce přísně potrestej přede všemi! Nebudeš-li sám s to potrestat ho, předej ho do rukou zápasníka z Florencie.“ (Bratra Jana z Florencie59, muže vysoké postavy a veliké síly totiž nazýval zápasníkem.) 9 A dále řekl: „Chci, abyste se ty i všichni ministři s nejvyšší prozíravostí postarali o to, aby se tato zhoubná nákaza dále nešířila.“

10 Někdy také soudil, že je třeba sebrat hábit tomu, kdo bratrovi sebral dobrou pověst, a že by takový neměl pozdvihnout oči k nebi, nevrátí-li napřed to, co uloupil.

11 To také vysvětluje, že bratři oné doby tuto neřest téměř úplně vyhubili a žili v pevném předsevzetí pilně se vystříhat všeho, co by mohlo být jiným na újmu cti nebo co by jen zavánělo pomluvou.

12 A bylo to tak dobré a správné! Neboť co jiného je pomlouvač než žluč otravující lidi, kvas zlomyslnosti a hanba světa? 13 A co je rozeklaný jazyk jiného než pohoršením pro řád, jedem pro klášter a ničitelem jednoty? 14 Běda, povrch země je plný jedovatých zvířat a poctivý člověk neujde uštknutím závistníků! 15 Donašeči mají naději na odměnu, a když je napadena nevinnost, lži často připadne vítězství. 16 Je hrozné, když někdo nedokáže žít ze své poctivosti, a jídlo i šaty si získává tím, že ničí poctivost druhých.

183. 1 O tom svatý František často říkával: „Pomlouvač uvažuje takto: Dokonalost života nemám, vědou ani zvláštními dary milosti neoplývám, proto nenalézám místo ani u Boha, ani u lidí. Ale vím, co udělám; pošpiním vyvolené60 a tím si získám přízeň mocných. Vím, že můj představený je také jen člověk, který někdy jedná jako já, a porazí-li se v lese cedry, bude tam vidět jen trní61. Ty ubožáku! Živ se lidským masem, a protože jinak nemůžeš žít, hlodej vnitřnosti svých bratří.“ Takoví se chtějí dobrými jen zdát, ale ne stát, neboť z nepravostí obžalovávají, ale sami je neodkládají. Chválí jen ty, z jejichž postavení mohou mít prospěch a zdržují se chvály, nemohou-li doufat, že o ní bude chválený zpraven. Bledost postící se tváře62 prodávají za zhoubnou chválu, aby vypadali jako lidé duchovní, kteří soudí všechno, a nemohou být nikým souzeni63. Těší se pověsti svatosti, ale beze skutků, nosí i jména andělů, ale ne jejich ctnosti.

 

Popis generálního ministra a ostatních ministrů

CXXXIX. kapitola
Jak se má chovat vůči spolubratřím

184. Nedlouho před tím, než ho Pán povolal k sobě, zeptal se ho bratr, který byl přitahován božskými věcmi a měl velikou lásku k Řádu: „Otče, ty přejdeš [na věčnost] a tvá rodina, která tě následovala, zůstane zde v slzavém údolí. Jmenuj někoho, znáš-li v Řádu takového, na němž spočine tvůj duch a jemuž by bylo možné s důvěrou svěřit břímě generálního ministra.“ Svatý František s povzdechem odpověděl: „Můj synu, vůdce tak různorodého vojska, pastýře tak početného stádce, který by na svůj úkol stačil, nevidím. Ale chci vám vykreslit či, jak se říká, vymodelovat obraz, z něhož bude jasné, jaký by měl být otec této rodiny.

185. Musí být mužem ušlechtilého způsobu života, veliké moudrosti a chvályhodné pověsti. Musí to být člověk, který se neváže osobním přátelstvím, aby celku nedával pohoršení tím, že jedné části projevuje větší přízeň. Ať je to muž, který se rád oddává svaté modlitbě, který jistý čas věnuje své duši a jistý čas sobě svěřenému stádci. Časně ráno musí nejprve začínat obětí mše svaté a dlouhou modlitbou svěřovat sebe a své stádce Boží ochraně. Po modlitbě má být všem k dispozici, všem odpovídat na dotazy a vlídně o všechny pečovat. Musí to být člověk, který v přijímání osob nebude vytvářet temná zákoutí, u něhož se nepatrným a prostým dostane stejné pozornosti jako učeným a významným. Člověk, který je celým svým životem obrazem zbožné prostoty a pěstuje ctnosti, i když je mu dáno vynikat vědou. Člověk, který opovrhuje penězi, jež jsou největším nebezpečím naší dokonalosti i slíbeného způsobu života, člověk, který bude jako hlava chudého Řádu ostatním vzorem k následování a který nikdy nezneužije žádnou sumu peněz. Bude mu musit stačit jeden hábit a jedna knížka, pro povinnosti k bratřím pak psací potřeby a pečeť. 10 Nemá hromadit knihy a mnoho se věnovat četbě, aby neokrádal úřad o to, co věnuje studiu. 11 Musí být člověkem, který zarmoucené těší, protože je posledním útočištěm utiskovaných, neboť kdyby on neměl léky k uzdravení, nákaza malomyslnosti by nad nemocnými zvítězila. 12 Aby bouřliváky přivedl k mírnosti, má se sám pokorně sklánět a nemá tvrdě trvat na svých právech, aby získal duši pro Krista. 13 Těm, kdo Řád opustili, nemá, jako ztraceným ovečkám64, uzavírat své milosrdné srdce, vědom si toho, že pokušení jsou tak silná, že někdy mohou přivést i k takovému konci.

186. Chtěl bych, aby ho všichni ctili jako Kristova náměstka a aby se ochotně postarali o všechno, co potřebuje. Velmi by mu prospělo, kdyby se z projevů přízně a poct neradoval víc než z urážek. Potřebuje-li někdy pro slabost nebo únavu lepší jídlo, nemá je jíst skrytě, ale veřejně, aby se druzí nestyděli pečovat o své tělo, když je slabé. Jeho úkolem je především rozlišovat skryté záležitosti svědomí, z hlubokého nitra dobývat pravdu a nenaslouchat mluvkům. Konečně musí být takový, aby z touhy podržet si čestné místo nikdy nepolevil v mužné spravedlnosti, a takový, jenž svůj úřad pokládá spíš za břímě než za čest. Má mít rád všechny, ale neméně nahánět strach všem, kdo konají zlo65, aby z přílišné mírnosti nedošlo k ochabnutí, ani z velké shovívavosti k rozpadu kázně.

Chtěl bych však také, aby měl spolupracovníky známé svou čestností, kteří by jako on ve všem dávali dobrý příklad66, byli odolní proti smyslnosti, stateční v těžkostech a také tak přiměřeně vlídní, aby všechny, kdo přicházejí, přijímali se svatou radostí. Takový tedy,“ pravil, „by měl být generální ministr Řádu.“

 

CXL. kapitola
Provinční ministři

187. To všechno požadoval šťastný otec také od provinčních ministrů, i když generální ministr tím měl zvlášť vynikat. Chtěl, aby byli vůči všem podřízeným tak vlídní a chovali se tak blahovolně a přívětivě, že by se ani chybující nebáli svěřovat jejich lásce. Chtěl, aby byli v rozkazech umírnění, při chybách shovívaví, ochotni křivdu spíše snášet než splácet, aby byli nepřáteli hříchů, ale lékaři hříšníků. 4 A konečně je chtěl mít takovými, aby jejich život mohl být pro ostatní zrcadlem kázně. Také však chtěl, aby je ostatní milovali a ctili, protože nesou břímě starostí a námahy. Říkal, že od Boha zasluhují nejvyšší odměnu ti, kdo tímto způsobem a podle těchto pravidel vedou jim svěřené duše.

 

CXLI. kapitola
Co světec odpověděl na otázku o ministrech

188. Na otázku jednoho bratra, proč se přestal starat o bratry a předal je do rukou jiného, jako by mu po nich už nic nebylo, odpověděl: „Synu, miluji bratry, jak jen mohu. Kdyby však kráčeli v mých šlépějích, miloval bych je ještě víc a nepředal bych je jinému. Mezi představenými jsou totiž někteří, kteří je vodí na jiné cesty a staví jim před oči staré vzory67 a na má napomenutí málo dbají. Ale nakonec se uvidí, co udělali.“

5 A brzy potom, když se nemoc velmi horšila, se v pohnutí mysli na lůžku vzpřímil a pravil: „Kdo jsou ti, kdo Řád můj i mých bratří vyrvali z mých rukou? Až přijdu na generální kapitulu, ukážu jim, co je mou vůlí!“ 7 A onen bratr dodal: „A to nevyměníš ty provinční ministry, kteří tak dlouho zneužívali svobody?“ Ale otec na to řekl s povzdechem hroznou větu: „Ať žijí, jak se jim zlíbí, neboť menší je zhouba některých než zavržení mnohých!“

To, co řekl, neplatilo všem, ale jen těm, kdo si pro dlouhou dobu, strávenou v úřadě představeného, činili na něj nárok jako na dědictví. 10 Všem řádným představeným zvláště kladl na srdce, aby svůj způsob života neměnili, leč k lepšímu, aby přízeň pro sebe nehledali, aby nezneužívali svou moc, ale plnili svou povinnost.

 

Svatá prostota

CXLII. kapitola
Co je to pravá prostota

189. 1 O svatou prostotu, dceru milosti, sestru moudrosti a matku spravedlnosti, usiloval světec u sebe s velikou horlivostí a velmi ji miloval68 u druhých. Ale každý druh prostoty neschvaloval, jen tu, která je spokojena se svým Bohem a vše ostatní pokládá za nic. Taková svou slávu hledá v bázni Boží69 a nedovede činit ani mluvit zlé. Taková zkoumá sama sebe, nikoho neodsuzuje70, lepšímu přenechává zaslouženou vládu a sama po vládě netouží. Taková nepokládá za nejlepší řecké pocty71 a raději koná, než se učí nebo vyučuje. Taková v Božím zákoně nehledá slovní hříčky, řečnické ozdoby, záhady, vnější krásu výmluvnosti a zchytralost, nehledá kůru, ale dužinu, ne skořápku, ale jádro, ne mnoho věcí, ale mnohé, nejvyšší a stálé dobro. Tuto prostotu žádal přesvatý otec u svých bratří vzdělaných i nevzdělaných, neboť byl hluboce přesvědčen, že není nepřítelkyní moudrosti, nýbrž její rodnou sestrou, ačkoli se domníval, že snadněji ji mohou získat a pohotověji užívat ti, kteří jsou ve vědění chudí. Proto ve chvalozpěvu, který na ctnosti složil, říká: „Buď zdráva, královno moudrosti, Pán ať tě chrání spolu s tvou sestrou, svatou a čistou prostotou72!“

 

CXLIII. kapitola
Prostý bratr Jan

190. Kdysi šel svatý František kolem vesnice u Assisi a tu k němu přiběhl jistý Jan, velmi prostý muž, který právě oral na poli, a řekl: „Chci, abys ze mě udělal bratra, neboť už dlouho toužím po tom, abych mohl sloužit Bohu.“ Když světec viděl jeho prostotu, zaradoval se a na jeho žádost odpověděl: „Bratře, chceš-li se stát naším druhem, rozdej chudým, co máš, a až nebudeš nic mít, přijmu tě.“ Jan hned vypřáhl voly a jednoho z nich nabídl svatému Františkovi. „Tohoto vola,“ řekl, „dáme chudým! Takový podíl z majetku mého otce mi totiž náleží.“ Světec se usmál, protože se mu nemálo líbila jeho láska i prostota. Když o tom však uslyšeli jeho rodiče a sourozenci, přiběhli se slzami v očích a litovali víc toho, že ztratili vola než člověka. Světec jim řekl: „Buďte klidní! Vracím vám vola a bratra beru s sebou.“ Vzal toho člověka s sebou, oblékl ho do řeholního roucha a pro milost prostoty ho považoval za svého oblíbeného spolubratra.

Když svatý František někde rozjímal, ať už učinil jakékoli gesto nebo pohyb, prostý Jan to hned všechno na sobě opakoval. 10 Odplivl-li jeden, odplivl i druhý, když zakašlal, zakašlal také, když vzdychal, vzdychal také, plakal-li, přidal se k pláči; když světec pozvedl ruce k nebi, pozvedl je i on a bedlivě dával pozor, aby dělal vše jako jeho vzor. 11 Světec to zpozoroval a jednou se ho zeptal, proč to dělá. 12 A Jan mu odpověděl: „Slíbil jsem, že budu dělat všecko, co děláš ty. Bylo by pro mne nebezpečné něco opomenout.“ 13 Světec se z jeho čisté prostoty zaradoval, jemně mu ale zakázal, aby to dělal. 14 Nedlouho nato odešel prosťáček v této čistotě k Pánu. 15 Světec pak jeho život často dával za vzor a s radostí ho nenazýval bratrem Janem, ale svatým Janem.

16 Pamatujme si! Je vlastností zbožné prostoty žít podle pokynů výše postavených a vždy se opírat o příklad a zásady svatých. 17 Kdo dá lidské moudrosti, aby s takovou horlivostí následovala v nebi oslaveného [Františka], s jakou se mu na zemi snažila připodobňovat zbožná prostota? 18 A co víc? Následovala světce za života, ale do života [věčného] ho předešla.

 

CXLIV. kapitola
Jak ve svých synech pěstoval svornost a jak o ní mluvil v podobenství

191. Stále si přál a neúnavně usiloval o to, aby mezi svými syny zachoval pouto svornosti73, aby ti, které týž Duch povolal a týž Otec zplodil, žili v lůně jedné matky v pokoji. Chtěl, aby starší byli zajedno s mladšími, aby bratrská láska spojovala moudré s prostými, aby poutem lásky byli spojeni přítomní s nepřítomnými.

Jednou řekl bratřím toto obsažné mravní podobenství: „Dejme tomu, že by se všichni řeholníci církve sešli na společné generální kapitule. Protože jsou tam vzdělaní i nevzdělaní, moudří i takoví, kteří se umí Bohu zalíbit i bez vědy, bude jednomu z moudrých a jednomu z prostých uloženo, aby kázali. Moudrý uvažuje, vždyť je přece moudrý, a říká si: »Tady není na místě ukazovat vědu, vždyť jsou tu velcí učenci, a ani se nesluší před důvtipnými mluvit důvtipně, nechce-li se člověk stát nápadným. Nejprospěšnější snad bude prostá řeč.« Nastal stanovený den a společenství svatých se scházejí a chtějí slyšet kázání. Přichází moudrý, oblečen do pytle, hlavu má posypanou popelem a káže spíš příkladem než slovem, které je krátké. Říká jen: »Veliké věci jsme slíbili, větší však jsou přislíbeny nám, zachovávejme ty první, mějme touhu po těch druhých. Rozkoš je krátká, trest věčný, utrpení je nepatrné, sláva nekonečná. Mnoho je povolaných, málo vyvolených, a všem bude odplaceno.« 10 Zástup posluchačů je dojat, propukají v pláč a ctí moudrého jako svatého.

11 »Tak vida,« říká si prostý ve svém srdci, »ve všem, co jsem chtěl udělat a říci, mě předešel moudrý. Ale už vím, co udělám. 12 Umím několik veršů žalmu; když moudrý hrál roli prostého, budu já hrát roli moudrého.« 13 Druhého dne se zase scházejí, prostý povstane a jako téma nabídne žalm. 14 Uchvácen Božím Duchem pak káže z daru Boží inspirace tak nadšeně, důvtipně a líbezně, že všichni plni údivu řeknou: »Z prostých si Bůh dělá své přátele74!«“

192. 1 A toto mravní podobenství muž Boží nejen řekl, ale i vyložil: „Náš řád,“ pravil, „je obrovským shromážděním a takřka všeobecným sněmem, který se schází z celého světa pod jedním způsobem života. Moudří na něm mají prospěch z toho, co náleží prostým, protože vidí, jak nevzdělaní muži horlivě usilují o nebeské, a ti, kdo nejsou vzděláni od lidí, z Ducha rozumějí duchovním záležitostem. 4 I prostí na něm využívají ke svému prospěchu toho, co je moudrých, protože vidí, jak vznešení mužové, kteří by mohli ve světě žít obklopeni slávou, žijí pokorně stejným způsobem života jako oni. 5 A z toho vyzařuje krása této blažené rodiny, jejíž mnohotvaré ctnosti se hlavě rodiny velmi líbí.“

 

CXLV. kapitola
Jak chtěl být světec stříhán

193. Když se svatý František dával stříhat, často říkal tomu, kdo ho stříhal: „Dej pozor, abys mi neudělal velkou tonzuru! Neboť chci, aby i mí prostí bratři měli podíl na mé hlavě75.“

Chtěl totiž, aby jeho řád byl i společenstvím chudých a nevzdělaných a nejenom bohatých a učených. Říkával: „Bůh nehledí na to, čím kdo je76, a generální ministr Řádu, Duch svatý, spočívá stejně tak na chudých a prostých.“ 5 A toto zdravé slovo chtěl dát do Řehole, ale už to nešlo, protože už byla předtím potvrzena77.

 

CXLVI. kapitola
Jak chtěl, aby se vzdělaní muži, kteří vstupovali do Řádu, všeho zřekli

194. Jednou řekl světec, že významný klerik by se při vstupu do Řádu měl jistým způsobem zříci i své učenosti, aby se prost vlastnictví mohl vrhnout nahý do náruče Ukřižovaného. „Mnohé,“ říkal, „činí učenost neučenlivými, protože jim jakási tvrdošíjnost nedovoluje, aby se podřizovali pokorným cvičením. Proto bych chtěl, aby mi vzdělanec nejprve přednesl tuto prosbu: »Bratře, dlouho jsem žil ve světě, ale svého Boha jsem doopravdy nepoznal78. Prosím tě, přiděl mi místo, vzdálené hřmotu světa, kde bych mohl s lítostí přemítat o svém dosavadním životě, kde bych mohl své rozptýlené srdce soustředit a svého ducha zaměřit k lepšímu.« Co myslíte,“ pravil, „že bude z toho, kdo by takto začínal? Jako pout zbavený lev by pln síly přistupoval ke všemu a blažený nápoj, kterého se na počátku napil, by se v něm stálými pokroky množil. Velmi účinně by mohl nakonec sloužit slovem, protože by dával to, čím přetéká.“

Opravdu zbožné poučení! Co je pro toho, kdo přichází z docela jiného světa potřebnější, než aby za dlouhou dobu získané a osvojené světské návyky očistil a vymazal cvičením pokory? 9 A kdokoli by vstoupil do školy dokonalosti, rychle by dokonalosti dosáhl.

 

CXLVII. kapitola
Jak by měli bratři pěstovat studium a jak se zjevil druhovi, který se věnoval kázání

195. Svatého Františka bolelo, když se někdo snažil dosáhnout vědění na úkor ctnosti, zejména když nezůstal v tom povolání, ve kterém byl od počátku povolán79. Říkal: „Moji bratři, kteří se dávají vést všetečnou touhou po vědění, se objeví v den soudu s prázdnýma rukama. Kéž by byli silnější ve ctnostech, aby v nesnázích, až přijde čas tísně, měli Pána u sebe. Neboť přijde soužení, v němž nebudou knihy k ničemu a budou hozeny do okenních výklenků a do koutů.“

Neříkal to proto, že by pohrdal studiem Písma, ale aby všechny varoval před přílišnou snahou o studium, a také proto, že chtěl, aby byli lepší láskou než všetečnou vědychtivostí.

Tušil také, že brzy přijde doba, v níž bude touha po vědění příležitostí ke zkáze, ale touha po duchovních věcech bude oporou ducha.

Jednomu bratru laikovi, který chtěl mít žaltář a prosil ho o dovolení, dal místo žaltáře popel.

Jednomu ze svých bývalých druhů, který se zabýval kázáním, se po své smrti zjevil ve vidění, zakázal mu to a nařídil mu jít cestou prostoty. 9 A po tomto zjevení, Bůh je mu svědkem80, okoušel takovou sladkost, že mu po několik dní připadalo, že mu otcova domluva stále zněla v uších.

 

1 Tělem je míněna církev – mystické tělo Kristovo – srv. Ef 1,22-23.

2 Srv. Mt 5,14.

3 Srv. Jan 6,63; ZávFr 13.

4 ListAnt 1 + úvodní poznámky.

5 1 Sam 2,5.

6 1 Sam 2,5.

7 Srv. Ef 6,12.

8 Srv. Mdr 7,26.

9 Srv. Mdr 7,26.

10 Srv. Žl 60[61],3.

11 Srv. Žl 17[18],39.

12 Srv. Žl 60[61],3.

13 Srv. Ef 4,6.

14 Srv. 1 Kor 12,6.

15 Tímto chirurgem byl pravděpodobně mistr Mikuláš, kterého často zmiňují soudobé dokumenty. Místem, kde se vše odehrálo, byla poustevna Fontecolombo blízko Rieti.

16 Srv. Lk 5,26. Nicméně se tímto zákrokem Františkovu hnisavou nemoc očí vyléčit nepodařilo.

17 Podle sv. Bonaventury (VětLeg VIII,10) to byla La Verna.

18 Srv. 1 Kor 1,29.

19 Srv. 2 Kor 5,14.

20 Srv. 1 Petr 1,9.

21 Srv. Jan 3,18.

22 Srv. Jan 15,14-15.

23 Srv. 1 Jan 4,21.

24 Srv. Řím 16,9.

25 Srv. Gal 6,10.

26 Srv. Žid 9,15.

27 Srv. Dt 32,11.

28 1 Kor 13,1-3.

29 Pečeti, kterými se označovaly dokumenty, byly znamením nositele autority.

30 Srv. Pís 6,2

31 Srv. Mt 7,16.

32 Srv. Gn 25,23; Řím 9,12.

33 Srv. Ex 17,11-13.

34 Srv. Jan 1,47.

35 Srv. Lk 12,32.

36 Srv. 1 Thes 5,18.

37 Srv. Sk 13,48.

38 Srv. Zj 3,19; Žid 12,6. Celý citát je z fragmentů různých verzí nepotvrzené řehole.

39 Srv. Ef 4,4.

40 Srv. Přís 13,24.

41 Srv. Žid 5,7.

42 Srv. Žl 2,9.

43 Srv. Lk 10,34.

44 Srv. Žl 22[23],4.

45 Srv. Kaz 3,1.

46 Srv. Žl 93[94],1.

47 Srv. 2 Kor 1,3.

48 Srv. Mt 9,13.

49 Srv. 2 Kor 5,13.

50 Srv. Pís 2,7.

51 Srv. Pís 2,9.

52 Srv. Pís 8,13.

53 Srv. Gn 27,27.

54 Srv. 2 Kor 1,12.

55 Srv. Řím 15,18.

56 Srv. Řím 1,30.

57 Srv. Jak 3,8.

58 Tím míní Tomáš z Celana sebe a svědectví Františkových druhů.

59 Jinak také nazývaného Giovanni de Laudibus. Byl považován za velmi ctnostného, i když Salimbene ve své kronice o něm tvrdí, že dokázal bratry trestat i velmi tvrdě.

60 Srv. Lk 16,4; Sir 11,33.

61 Srv. Sd 9,15.

62 Srv. Mt 6,16.

63 Srv. 1 Kor 2,15.

64 Srv. Lk 15,4-6.

65 Srv. Přís 10,29.

66 Srv. Tit 2,7.

67 Někteří představení v Řádu podléhali tlakům zvenčí a snažili se Františkův řád vměstnat do starých mnišských struktur.

68 Srv. Mdr 1,1.

69 Srv. Sir 9,16.

70 Srv. Jan 8,10.

71 Srv. 2 Mak 4,15. Tím jsou míněny pocty cizí Božímu lidu.

72 PozCt 1.

73 Srv. Ef 4,3.

74 Srv. Přís 3,32.

75 Tím byl solidární s bratry laiky, kteří nesměli nosit tonzuru žádnou nebo jen malou.

76 Srv. Řím 2,11.

77 K tomu došlo 29. listopadu 1223.

78 Srv. Jan 1,10.

79 Srv. 1 Kor 7,20.

80 Srv. Řím 1,9.