XCIV. kapitola
Jak se vyznáním chránil před pokrytectvím

131. Jednou o Vánocích, když byl v poustevně v Poggiu, přišlo mnoho lidí na jeho kázání. Začal tedy takto: „Pokládáte mne za svatého člověka, a proto jste zbožně přišli. Musím se vám však přiznat, že jsem po celou dobu postní1 jedl pokrmy připravené na tuku.“ Takto přičítal často poživačnosti, co si dovoloval především kvůli své nemoci.

 

XCV. kapitola
O vyznání, které pomáhá proti marné slávě

132. 1 S podobnou horlivostí, kdykoli se cítil pokoušen k marné slávě, to hned přede všemi na rovinu vyznával.

Jednou, když šel po Assisi, potkal stařenku, která ho prosila o almužnu. Protože neměl nic než svůj plášť, bez rozmýšlení jí ho dal. Pocítil však hnutí prázdné samolibosti. Ihned se tedy přede všemi vyznal, že měl v sobě marnou slávu.

 

XCVI. kapitola
Jak častoval ty, kdo ho chválili

133. František se snažil, aby dobrodiní svého Pána uchovával ve skrytu svého srdce. Nechtěl je vystavovat slávě, protože by to mohlo být příčinou pádu. Proto často, když ho mnozí chválili, odpovídal takto: „Mohu ještě mít syny a dcery! Nechvalte mě, jako bych už byl v bezpečí! Nelze chválit nikoho, jehož konec je nejistý. Jestli ten, který mi něco zapůjčil, to vezme nazpět, zbudou mi jen tělo a duše, které má i nevěřící.“ To říkával těm, kdo ho chválili.

Sobě však domlouval: „Kdyby toho Nejvyšší tolik věnoval lupiči, byl by vděčnější než ty, Františku.“

 

XCVII. kapitola
Co říkával těm, kdo chválili sebe

134. Často bratřím říkával: „Kvůli tomu všemu, co dokáže i hříšník, si nikdo nesmí lichotit nespravedlivou chválou. Hříšník se dovede postit, modlit se, plakat i trestat své tělo. Ale nedovede toto: zůstat věrný svému Pánu. 4 A tak je chvályhodné, že svou slávu přenecháváme Bohu, když mu věrně sloužíme, a jemu připisujeme vše, co nám dává.

Největším nepřítelem člověka je tělo; nedovede si vzpomenout na nic, čeho by mělo litovat, nedovede předvídat to, čeho by se mělo obávat. Snaží se jen zneužít přítomnost. 7 A co je ještě horší, že si přivlastňuje dary, které dostala duše, a chlubí se jimi. Za ctnosti se snaží sklidit chválu a za bdění a modlitby lidskou přízeň. Duši nic neponechává, i na slzách chce vydělat.

 

O ukrývání stigmat

XCVIII. kapitola
Co František odpovídal těm, kdo se ho ptali na stigmata, a jak se je snažil skrývat

135. Nebylo by správné přejít mlčením, jak bedlivě skrýval znamení ran Ukřižovaného, které ctí i nejvyšší duchové. V prvých měsících, kdy Kristova láska přetvořila milujícího ke svému obrazu2, začal zahalovat a skrývat ten poklad tak pečlivě, že dlouho ani ti nejbližší o tom nevěděli. Božská prozřetelnost však nechtěla, aby stigmata zůstala navždy utajena a aby je nespatřily ani oči jeho blízkých. Nic tomu nestálo v cestě, neb se nacházela na viditelných místech. Jednou tedy spatřil jeden z druhů znamení ran na jeho nohou a řekl mu: „Bratře dobrý, co to je?“ On odpověděl: „Starej se o sebe!“

136. Jindy si týž bratr vyžádal jeho hábit, aby jej vyčistil, a zjistil na něm stopy krve. Když jej světci vracel, řekl: „Odkud je ta krev, jíž je hábit nasáklý?“ Světec si položil prst na oko a řekl: „Zeptej se, co to je, když nevíš, že je to oko.“

Málokdy si umýval ruce celé, spíš smáčel jen prsty, aby se to okolostojícím neprozradilo. Nohy si umýval velmi zřídka a velmi tajně. Když ho někdo prosil, aby mu podal ruku k políbení, vystrčil jen prsty, aby je bylo možno políbit. Někdy místo ruky podával jen rukáv.

Na nohy si bral vlněné ponožky, aby je nebylo vidět, a na rány si dával kůži, aby zmírnil drsnost vlny. Ačkoli svatý otec před svými druhy nemohl rány na rukou a na nohou úplně ukrýt, přesto těžce nesl, když je někdo viděl. Pročež i sami druhové, plni ducha moudrosti, sami odvraceli oči, když někdy musel obnažit ruce nebo nohy.

 

XCIX. kapitola
Jak kdosi spatřil rány zbožnou lstí

137. Když muž Boží pobýval v Sieně, stalo se, že tam přišel jeden bratr z Brescie, který si toužebně přál vidět rány svatého otce. Aby toho dosáhl, neúnavně prosil bratra Pacifika o pomoc. Ten mu řekl: „Než odtud odejdu, poprosím ho, abych mu mohl políbit ruku. A až mi ruku podá, dám ti očima znamení a ránu uvidíš.“ Když se připravili k odchodu, šli oba za světcem, poklekli a bratr Pacifik řekl svatému Františkovi: „Požehnej nám, milá matko3, a podej mi ruku k políbení!“ Políbil ruku, kterou František jen nerad podal, a dal bratrovi znamení, aby se na ni podíval. Pak poprosil i o druhou k políbení a ukázal mu ji také. Po jejich odchodu pojal otec podezření, že použili zbožné lsti, a bylo tomu tak. On však posoudil zbožnou zvědavost jako bezbožnou, ihned zavolal zpět bratra Pacifika a řekl mu: „Pán ti odpusť, bratře, že mě někdy velmi zarmucuješ.“ Pacifik se hned vrhl na zem a pokorně se zeptal: „Čím jsem tě zarmoutil, drahá matko?“ Blažený František mu však neodpověděl a tím to skončilo.

 

C. kapitola
Jak kdosi spatřil ránu v boku

138. 1 I když několik lidí vidělo znamení ran na rukou i na nohou, jelikož šlo o místa snadno spatřitelná, ránu v boku za světcova života nebyl hoden vidět až na jednoho nikdo, a to jen jednou.

Pokaždé totiž, když si světec dával čistit hábit, skrýval pravou paží ránu v boku. Někdy na probodený bok položil i levou ruku, aby onu blaženou ránu ukryl.

Když ho jednou jeho druh4 utíral, přejel mu rukou přes ránu, a tím mu způsobil velkou bolest.

Jiný bratr5, který chtěl ze zvědavosti vidět to, co bylo druhým skryto, řekl jednoho dne svatému otci: „Otče, chceš, abychom ti vyčistili hábit?“ Světec mu odvětil: „Ať ti to Pán odplatí, bratře, už to potřebuji.“ Když se pak svlékal, díval se bratr velmi pozorně a zřetelně uviděl ránu v jeho boku. On jediný ji viděl za [světcova] života, ostatní až po jeho smrti.

 

CI. kapitola
O skrývání ctností

139. Jak se tento člověk zřekl slávy, která neměla za cíl Krista, tak natrvalo vykázal i projevy lidské přízně. Věděl, že tajemství svědomí se zmenšuje za cenu slávy a také že je mnohem škodlivější ctnosti zneužívat než je vůbec nemít. Taky věděl, že nedá menší práci ctnosti zachovávat než získávat další.

Jak nás mnohem víc přitahuje marnivost než pravá láska, jak upřednostňujeme přízeň světa před Kristovou láskou! 5 A přitom hnutí nerozlišujeme, duchy nezkoumáme6, a když nás k činu podněcuje slavomam, namlouváme si, že nás vede láska. 6 A když vykonáme něco jen málo dobrého, nejsme schopni unést tuto tíhu, a tak se ho za života zbavujeme a vzdalujeme se tak konečnému cíli. Trpělivě snášíme, že nejsme dobří, ale nesneseme, když nás za dobré nepokládají. Tak žijeme zcela z lidské chvály, protože nejsme nic jiného než lidé.

 

O pokoře

CII. kapitola
Františkova pokora v chování, smýšlení i žití a proti svévoli

140. Pokora je strážkyní i ozdobou všech ctností. Není-li základem duchovní budovy, tato se zřítí, ačkoli se zdá, že narůstá. Tou František oplýval ve zvláštní míře, aby tak nic nescházelo muži zahrnutému tolika dary. Sám se nepokládal za nic jiného než za hříšníka, ač byl ozdobou a září svatosti v každém ohledu. 5 V tom sám sebe vychovával, aby položil pevný základ tomu, co se naučil od Krista. Zapomínal na to, co získal, a před oči si stavěl jen své nedostatky, přesvědčen o tom, že má více nedostatků než kladů. Měl jedinou ctižádost: být lepší. Nikdy se proto s ctností nespokojil a stále přidával nové.

8 V chování byl pokorný, ve smýšlení pokornější a v hodnocení sebe sama nejpokornější. To, že kníže Boží7 byl představeným, se dalo poznat jen podle tohoto nejjasnějšího znamení, že mezi menšími byl nejmenší. 10 Tato ctnost, tento titul, toto znamení hlásalo, že je generálním ministrem. 11 Jeho řeči scházela jakákoliv vznešenost, jeho gestům jakákoliv okázalost, jeho skutkům jakákoliv nadřazenost.

12 Zjeveními se mu dostalo znalosti o mnoha věcech. Když však mluvil s druhými, dával přednost jejich názorům. 13 Radu spolubratří považoval za jistější a cizí názor viděl jako lepší než svůj vlastní. 14 Říkával, že pro Pána všecko ještě neopustil ten, kdo si nechal měšec vlastního mínění. 15 Raději měl, když ho kárali, než když ho chválili, protože to první vede k polepšení, to druhé svádí k pádu.

 

CIII. kapitola
Jeho pokora vůči biskupu z Terni a jednomu sedlákovi

141. Po skončeném kázání přede vším lidem z Terni chválil biskup8 tohoto města Františka takto: „V této poslední době oslavil Bůh svou církev skrze tohoto chudého a přehlíženého, prostého a nevzdělaného muže. Proto musíme Pána vždy chválit, vždyť víme, že takto nejedná s každým národem9.“ Když to světec slyšel, velmi se zaradoval, protože ho biskup prohlásil za bezvýznamného člověka. Když vstoupili do kostela, padl biskupovi k nohám a řekl: „Pane biskupe, opravdu jsi mi prokázal velikou čest, neboť ty jediný jsi opravdu moje zachoval neporušené, zatímco ostatní mi to loupí. Jako moudrý muž jsi oddělil bezcenné od cenného. Bohu jsi vzdal chválu a mně jsi nechal nepatrnost.“

142. Boží muž se však nebyl pokorným jen vůči výše postaveným, nýbrž i vůči sobě rovným a opovrhovaným. Ochotněji přijímal napomenutí a pokárání, než je sám dával. Jednou, když nemohl jít pro nemoc a slabost pěšky a jel na oslu, míjel sedláka, který pracoval na poli. Ten k němu přiběhl a zvědavě se ho dotazoval, je-li on ten bratr František. Boží muž mu pokorně odpověděl, že jím je. Nato sedlák řekl: „Snaž se tedy být tak dobrý, jak to o tobě všichni říkají, neboť je mnoho těch, kteří ti důvěřují! Napomínám tě proto, abys nikdy nebyl jiný, než se od tebe očekává.“ Když to Boží muž František uslyšel, sesedl s osla, padl před sedlákem na kolena, pokorně mu políbil nohy a děkoval mu, že se ho uvolil napomenout.

Ačkoli byl tak známý a slavný, že ho mnozí pokládali za světce, přece se před Bohem i před lidmi pokládal za bezvýznamného. Nezpyšněl pro svou slávu a svatost, ani pro množství a svatost bratří a synů, kteří mu byli dáni jako první odměna za zásluhy.

 

CIV. kapitola
Jak se František na kapitule zřekl služby představeného a o modlitbě, kterou pronesl

143. Aby si zachoval ctnost svaté pokory, zřekl se František na kapitule10 několik let po svém obrácení přede všemi bratry služby představeného Řádu slovy: „Odnynějška jsem pro vás mrtev. Hleďte, zde je bratr Petr Cattani11, jehož poslouchejme já i vy všichni.“ 3 A hned se před ním uklonil a slíbil mu poslušnost a úctu. Bratři se rozplakali a bolestí začali vzlykat, když se bez tohoto otce považovali za sirotky.

Blažený František povstal, sepjal ruce, pozdvihl oči k nebi a řekl: „Tobě, Pane, odevzdávám rodinu, kterou jsi mi až doposud svěřil. Nyní pro nemoc, o které víš, nejdražší Pane, nemohu o ni dál pečovat, proto ji odporoučím ministrům. Ti se v den soudu budou před tebou, Pane, odpovídat, jestli jejich nedbalostí, špatným příkladem nebo tvrdým káráním některý jejich bratr zahyne.“

Od té doby zůstal podřízeným až do své smrti a choval se pokorněji než kdokoli jiný.

 

CV. kapitola
Jak se zřekl svých druhů

144. Jindy se před svým vikářem zřekl všech druhů se slovy: „Touto výsadou výběru nechci budit zdání, jako bych měl zvláštní postavení, ať mě tedy bratři doprovázejí z místa na místo, jak jim Pán vnukne.“ 2 A dodal: „Viděl jsem kdysi slepého, který měl na svých cestách za průvodce jen pejska.“

To tedy bylo jeho slávou, že se zřekl každého zdání zvláštnosti nebo povýšenosti, aby na něm spočinula Kristova moc12.

 

CVI. kapitola
Jeho výroky proti milovníkům úřadů a popis menšího bratra

145. Když pozoroval, jak někteří dychtí být představenými, a jsou toho nehodni pro ctižádost, která jediná je k tomu vede, říkal, že nejsou menšími bratry, že zapomněli na povolání, jehož se jim dostalo13, a vyloučili se ze slávy14. Některé nešťastníky, kteří se smutkem nesli to, že byli úřadu zbaveni – protože v něm nehledali břímě, ale poctu – tepal četnými napomenutími.

Jednou svému druhovi řekl: „Nebudu se považovat za menšího bratra, když nebudu takový, jak ti popíšu.“ Pak dodal: „Představ si, že jdu nyní jako představený bratří na kapitulu, tam kážu a napomínám bratry, a oni nakonec řeknou proti mně: »Nám se nehodí nevzdělaný a bezvýznamný, proto nechceme, abys nad námi kraloval15, neboť neumíš mluvit a jsi prostý a hloupý166 A nakonec bych byl s hanbou a v opovržení všech sesazen. Pravím ti, jestliže taková slova nevyslechnu s nezměněným výrazem tváře, se stejnou radostí ducha a stejnou touhou po svatosti, nejsem ani trochu menším bratrem.“

8 A ještě dodal: „V představenství [hrozí] pád, ve chvále zkáza, ale v pokoře poddaná duše získá. Proč toužíme víc po nebezpečí než po zisku, když nám byl dán čas, abychom získávali.“

 

CVII. kapitola
Že se bratři mají duchovním podřizovat a proč

146. Světec sice chtěl, aby se synové vůči všem chovali jako menší a se všemi lidmi žili v pokoji17, ale přesto je slovem učil a příkladem jim ukazoval, že mají být zvlášť pokorní vůči klerikům. Říkával totiž: „Byli jsme posláni, abychom klerikům pomáhali při spáse duší18, aby tak bylo námi doplněno to, co se jim nedostává. Každý obdrží svou odměnu ne podle postavení, ale podle práce19. Vězte, bratři, že plodů záchrany duší20 si Bůh velmi cení a že snadněji jich lze dosáhnout pokojem než nesvorností s klérem. Jestliže jsou překážkou spásy lidí, pomsta patří Bohu a on jim odplatí ve svůj čas21. Proto se podřizujte22 církevním představeným, aby pokud to záleží na vás, nevzešla žádná žárlivost. Budete-li syny pokoje, získáte Pánu lid i kleriky, a to je Pánu milejší, než kdybyste získali jen lid, a klérus přivedli ke hříchu. Přikrývejte proto jejich pády, nahrazujte jejich četné nedostatky, a když to budete činit, buďte co nejpokornější.“

 

CVIII. kapitola
Jak prokázal úctu biskupovi z Imoly

147. Jednou přišel svatý František do Imoly v Romagni, představil se místnímu biskupovi23 a prosil ho o dovolení, aby směl kázat. Biskup mu řekl: „Bratře, stačí, když svému lidu kážu já.“ František sklonil hlavu a pokorně odešel ven, ale za necelou hodinu se opět vrátil. Biskup se ho zeptal: „Co si přeješ, bratře? Máš nějaké další přání?“ Blažený František mu odpověděl: „Pane, když otec syna jedněmi dveřmi vyhání, musí jinými opět vstoupit.“ Přemožen pokorou ho biskup s radostnou tváří objal a řekl: „Odedneška máš ty i tvoji bratři v mé diecézi všeobecné dovolení kázat, neboť svatá pokora si to zasluhuje.“

CIX. kapitola
O jeho pokoře vůči svatému Dominikovi a opačně; jejich vzájemná láska

148. Svatý Dominik a svatý František, jasná světla země, byli právě24 v Římě u pána z Ostie, pozdějšího papeže. Když spolu krásně rozmlouvali o Pánu, řekl jim biskup: „V prvotní církvi byli pastýři církve chudí, byli to lidé planoucí láskou a ne žádostivostí. Proč nevzít z vašich bratří biskupy a preláty, kteří by ostatní převyšovali učením i příkladem25?“ Mezi světci vznikl spor, kdo má odpovědět. Ne, že by se chtěli zmocnit odpovědi pro sebe, ale nabízeli ji jeden druhému. Navzájem si dávali přednost, neboť taková byla jejich vzájemná úcta. Pokora přemohla Františka, že se neprosadil, přemohla i Dominika, že v pokorné poslušnosti odpověděl první. Řekl tedy blažený Dominik: „Pane, moji bratři jsou – račte tomu správně rozumět – vysoko postaveni, a pokud jde o mě, nedovolím, aby dosahovali jiný druh hodnosti.“ Když takto krátce odpověděl, uklonil se biskupovi blažený František a řekl: „Pane, moji bratři se nazývají menšími, aby nechtěli být velkými26. Jejich povolání žádá, aby žili v poníženosti a kráčeli ve šlépějích Kristovy27 pokory a byli nad ostatní vyvýšeni až při navštívení duší28. 10 Chcete-li, aby v Boží církvi přinášeli užitek, zachovávejte je v tom stavu, k němuž jsou povoláni, a i kdyby nechtěli, veďte je zpět na poslední místo. 11 Proto vás, otče, prosím, nedopusťte, aby přijímali vyšší církevní úřady, aby nebyli tím pyšnější, čím jsou chudší, a aby se nevypínali nad ostatní.“ 12 To jsou odpovědi obou světců.

149. Co tomu říkáte vy, synové svatých? Žárlivost a závist29 ukazují, že jste klesli, a neméně vaše touha po poctách ukazuje, že jste nepravými potomky. Navzájem se koušete a požíráte30, boje a sváry však vznikají jen z vášní. Měli byste zápasit s mocnostmi temnoty31, vést tuhý boj32 proti šikům démonů, a vy obracíte ostří meče jeden proti druhému. S tváří obrácenou ke slitovnici, hleděli33 na sebe vlídně, otcové plní moudrosti34; avšak synové, plní závisti35, jsou si na obtíž už na pohled36. Ale co se dá dělat s tělem, když je srdce rozdělené? Hlásání víry by na celém světě jistě přinášelo daleko větší užitek, kdyby služebníky Božího slova pevněji spojovalo pouto lásky. Vždyť o tom, co říkáme nebo učíme, vznikají pochybnosti často právě proto, že se u nás ukazují zjevné známky kvasu nelásky. Vím, že vinu na tom nemají dobře smýšlející, ale zlovolní, o nichž si myslím, že by měli být propuštěni, aby nenakazili svaté. 9 A co mám říci o těch, kdo pomýšlejí na vysoká místa37? 10 Po cestě pokory, ne vznešenosti, vešli otcové do království; synové, kteří chodí v kruhu ctižádosti, nehledají cestu do nebeského města. 11 Co se dá dělat, když nepůjdeme touto cestou, slávy nedosáhneme. Pane, ať se nám to nestane! 12 Dej, ať jsme pokornými žáky pod křídly pokorných učitelů. 13 A dej, ať jsou k sobě laskaví, kdo jsou příbuzní duchem, abys uviděl syny svých synů, pokoj buď s Izraelem38!

 

CX. kapitola
Jak se jeden doporoučel druhému

150. Když Boží služebníci odpověděli, jak jsme výše uvedli, pán z Ostie vzdal, slovy obou povznesen, nesmírné díky Bohu. Když se pak rozcházeli, prosil blažený Dominik svatého Františka, aby mu laskavě dal provaz, kterým byl přepásán. Svatý František se zdráhal a odmítal právě tak pokorně, jak ho Dominik vroucně prosil. Nakonec však zvítězila zbožnost prosícího a obdrženým provazem se s vděčností opásal pod spodní tunikou. Pak si podali ruce a jeden se co nejsrdečněji odporoučel do modliteb druhého. Světec pak řekl světci: „Přál bych si, bratře Františku, aby tvůj i můj řád tvořily jeden řád a abychom v církvi žili podle stejných pravidel.“ Poté, co se rozloučili, řekl svatý Dominik těm, kdo tam byli: „V pravdě vám říkám39: tohoto svatého muže Františka by měli ostatní řeholníci následovat, protože tak dokonalá je jeho svatost.“

 

O poslušnosti

CXI. kapitola

Jak měl František kvůli pravé poslušnosti vždy kvardiána

151. Aby jako velmi prozíravý kupec mnoha způsoby dosahoval zisky a všechen jeho přítomný čas byl k užitku, chtěl se František dávat řídit uzdou poslušnosti a sám se podřizoval vedení druhého. Proto se zřekl nejen funkce generála, ale pro větší užitek poslušnosti si vyprosil i zvláštního kvardiána, kterého jako představeného ctil. Proto řekl i Petru Cattanimu, když mu už dříve slíbil poslušnost: „Kvůli Bohu tě prosím, ustanov jako svého zástupce nade mnou jednoho z mých druhů a já ho budu oddaně poslouchat jako tebe. Znám plody poslušnosti a vím, že nemine jediný okamžik bez užitku pro toho, kdo svou šíji klade pod jho40 druhého.“ Jeho prosbě bylo vyhověno, a tak zůstal až do smrti podřízeným a vždycky uctivě poslouchal svého kvardiána.

Jednou svým druhům řekl: „Mezi dary, které mi Boží dobrota milostivě poskytla, mi dala i tu milost, že bych i novice, který by byl jen hodinu v řádu, poslouchal, kdyby mi byl dán za kvardiána, stejně horlivě jako toho nejstaršího a nejzkušenějšího. Podřízený ve svém představeném nemá vidět člověka, ale toho, pro jehož lásku je podřízen. Čím méně je představený hoden úcty, tím Bohu milejší je pokora poslušného.“

 

CXII. kapitola
Popis pravého poslušného a o třech stupních poslušnosti

152. Když jednou blažený František seděl se spolubratry, takto si povzdechl: „Na celém světě snad není jediný řeholník, který by svého představeného dokonale poslouchal.“ Druhové mu řekli s pohnutím: „Řekni nám, otče, jaká je dokonalá a nejvyšší poslušnost?“ A František ve své odpovědi přirovnal dokonale poslušného řeholníka k mrtvole: „Vezmi bezduché tělo a polož je, kam chceš. Uvidíš, že se proti tomu nebude bránit, nebude reptat na to, kde je, nebude křičet, že ho přemístili. Když ho posadí na trůn, nebude se dívat vzhůru, ale dolů. Když ho obléknou do purpuru, bude dvojnásob bledý. Tak vypadá opravdu poslušný. Nevynáší soudy o tom, proč ho někam posílají, nestará se o to, na které místo ho dávají, nedomáhá se toho, aby ho přeložili. Povýší-li ho k nějakému úřadu, zachová obvyklou pokoru. Čím víc ho uctívají, za tím nehodnějšího se pokládá.“

Jindy, když hovořil o poslušnosti, nazval povolením to, co se obdrží po prosbě, a to, co se někomu ukládá, aniž o to prosil, nazval svatou poslušností. 9 O obojím tvrdil, že je dobré, ale to druhé měl za jistější.

10 Ale za nejvyšší poslušnost, na níž tělo a krev41 nemají podíl, bylo podle něj jít „z Božího vnuknutí mezi nevěřící42“, a to jak z touhy prospět bližním, tak z touhy po mučednictví. 11 Prosit o toto pokládal za velmi milé Bohu.

 

CXIII. kapitola
Že se nemá lehkomyslně pod poslušností poroučet

153. František měl za to, že by se pod poslušností mělo poroučet jen zřídka a že by se ohnivý šíp neměl střílet hned na počátku, ale až nakonec. Říkával: „Ruka nemá příliš rychle sahat po meči.“ Vždyť ten, kdo příkaz pod poslušností hned neuposlechne, nebojí se Boha a z lidí si nic nedělá43.

Nic není pravdivějšího než toto. Neboť co jiného je u nerozvážného představeného moc poroučet než meč v ruce šílence? Co však je beznadějnější než řeholník, který poslušností pohrdá?

 

CXIV. kapitola
O bratrovi, jehož kapuci dal světec hodit do ohně, poněvadž k němu přišel bez dovolení, i když z úcty

154. Jednou světec přikázal, aby hodili do velkého ohně kapuci bratra, který k němu sám přišel bez dovolení představeného. 2 A nikdo kapuci nevytáhl, protože se každý bál momentálně rozčilené otcovy tváře, až ji světec poručil z plamenů vytáhnout, a pak nejevila žádné stopy poškození. 3 I když je třeba to přičítat zásluhám světcovým, snad i onen bratr na tom nebyl bez zásluhy. Přemohla ho totiž touha uvidět svatého otce, i když mu scházela moudrost, jediná vůdkyně ctností.

 

O těch, kdo dávají dobrý nebo špatný příklad

CXV. kapitola
Příklad dobrého bratra a o chování starých bratří

155. František ujišťoval, že v této poslední době jsou menší bratři od Pána posláni44 k tomu, aby lidem, ponořeným do temnot hříchu, byli světlým příkladem. Říkal, že se cítí jakoby naplněn nejlíbeznější vůní a pomazán drahocenným olejem ctností, když slyší o velikých skutcích45 bratří, roztroušených po celém světě.

Jednou, v přítomnosti šlechtice z ostrova Kypru, spílal urážlivě bratr jménem Barbarus46 jednomu bratrovi. Když poznal, že se bratr těmi tvrdými slovy cítí uražen, rozhněval se sám na sebe, vzal oslí trus, cpal si jej do úst, aby jej tato žvýkala, a pravil: „Jazyk, který proti bratru stříkal jed prchlivosti, ať okusí trus.“ Když to rytíř uviděl, strnul údivem a odešel dostatečně poučen. Od té doby byl bratřím vždy k službám, jak mohl.

Všichni bratři měli ve zvyku vždy zachovávat to, že stalo-li se, že se jeden na druhého v rozčilení hrubě obořil, hned si lehl na zem a blaženými polibky pokryl nohu toho, kterého zranil, i když se bránil. Světec se radoval, když slyšel, že se jeho synové navzájem učí příkladům svatosti, a požehnáním, hodným plného souhlasu47, zahrnoval ty bratry, kteří slovem i příkladem48 přiváděli hříšníky ke Kristově lásce. Byl pln horlivosti pro duše a přál si, aby se mu v tom jeho synové zcela podobali.

 

CXVI. kapitola
Jak dávali někteří špatný příklad, jak těžce to světec nesl a jak nad nimi vyřkl kletbu

156. Kdo svými nemravnými skutky49 nebo špatným příkladem porušil svatost Řádu, propadl Františkově hrozné kletbě. Jednou mu vypravovali, že biskup z Fondi50 řekl dvěma bratřím, kteří než k němu přišli, aby předstírali větší pohrdání sebou, nechali si narůst delší vousy: „Dejte si pozor, aby nebyla takovými svévolnými novotami zakalena krása Řádu.“ Světec prudce povstal, vztáhl ruce k nebi51 a prolévaje slzy pronášel tato slova, nebo spíše kletby: „Pane Ježíši Kriste, ty jsi vyvolil dvanáct apoštolů. I když jeden z nich padl, ostatní ti zůstali věrní a naplněni jedním duchem kázali svaté evangelium. Ty, Pane, ses v těchto posledních dobách rozpomenul na dávná milosrdenství a zasadil řád bratří jako oporu víry v tebe, aby se jimi naplnilo tajemství tvého evangelia. Kdo by za ně před tebou dával zadostiučinění, kdyby všem nejen nebyli světlým příkladem, když jsou k tomu posláni, ale spíše by vykazovali skutky temnoty52? Tebou, nejsvětější Pane, celým nebeským kůrem i mnou, tvým maličkým, ať jsou prokleti, kdo svým špatným příkladem ničí a boří, co jsi kdysi skrze svaté bratry tohoto Řádu vybudoval a budovat nepřestáváš.“

Kde jsou ti, kdo prohlašují, že se mohou těšit z jeho požehnání, a kdo se chlubí, že s ním dle své libovůle byli v důvěrném přátelství? Kdyby, nedej Bože, bylo shledáno, že bez lítosti ke zkáze jiných konali skutky temnoty, běda jim53, běda pro věčné zavržení!

157. „Nejlepší bratry,“ říkával, „matou skutky špatných bratří, a i když sami nehřešili, jsou posuzováni podle chování těch špatných. Ostrým mečem mě probodávají a celý den ho obracejí v mých útrobách.“ Především z tohoto důvodu se vyhýbal společenství bratří, aby se mu nestalo, že by o některém musel slyšet něco zlého, čímž by se jitřila jeho bolest.

Také říkal: „Přijde doba, kdy Bohem milovaný Řád pozbude pro špatné skutky dobré pověsti, takže bude hanba vyjít na veřejnost. Ti, kdo v té době budou chtít do Řádu vstoupit, budou vedeni jen působením Ducha svatého, tělo a krev je vůbec neposkvrní a budou vskutku požehnáni od Pána. Nebudou konat velmi záslužné skutky, protože vychladne láska54, která uschopňuje světce, aby jednali horlivěji, ale přijdou na ně těžká pokušení. Ti, kdo se tehdy osvědčí, budou lepší než jejich předchůdci. Ale běda těm, kdo se spokojí s tím, že budou k Řádu patřit jen naoko a budou se oddávat zahálce, kdo nebudou neúnavně odporovat pokušením, která mají vyzkoušet vyvolené; neboť jen ti, kdo se osvědčí, obdrží vavřín života55, až budou vyzkoušeni zlobou zkažených.“

 

CXVII. kapitola
Co mu zjevil Bůh o stavu Řádu a o tom, že Řád nikdy nezanikne

158. Velmi ho však utěšovala Boží navštívení, v nichž byl ujišťován, že základy jeho Řádu zůstanou vždy pevné. Bylo mu také slíbeno, že na místa těch, kdo zahynou, přijdou noví vyvolení. Když se jednou nad špatnými příklady rozčílil a vzrušen se hned začal modlit, odnesl si od Pána toto pokárání: „Proč se rozčiluješ, človíčku? Cožpak jsem tě já neustanovil pastýřem svého Řádu a nevíš, že já jsem jeho hlavním ochráncem? Tebe, prostého člověka, jsem k tomu ustanovil, aby ostatní, když budou chtít následovat, následovali to, co jsem učinil na tobě. Já povolávám, já zachovám i budu pást, a abych zkázu po jedněch napravil, nahradím je jinými. A kdyby se ještě nenarodili, nechám je narodit se. Proto se nerozčiluj, a pracuj na své spáse56, neboť i kdyby se Řád ztenčil na tři bratry, mým působením jistě přetrvá.“ Od té chvíle říkával, že i největší zástup nedokonalých překoná ctnost jediného světce, neboť i jediný paprsek světla zaplaší nekonečnou tmu.

 

Proti zahálce a zahalečům

CXVIII. kapitola
Zjevení o tom, kdy je a kdy není služebníkem Božím

159. Od té doby, kdy se tento muž zřekl pomíjejícího a začal lnout k Pánu, ani minutu nenechal nevyužitou. 2 A opravdu, ačkoli už mnoho pokladů zásluh snesl do pokladnice Páně, vždy byl připraven cvičit svého ducha a začínat znovu. Nekonat nic dobrého pokládal za velkou vinu a nekráčet kupředu pokládal za couvání zpět.

Jednou v Sieně zavolal bratry, kteří spali, do své cely a řekl jim: „Bratři, prosil jsem Pána, aby mi laskavě ukázal, kdy jsem a kdy nejsem jeho služebníkem. Vždyť bych nechtěl být ničím jiným než jeho služebníkem. 6 A přelaskavý Pán mi nyní ve své dobrotě odpověděl: »Za svého opravdového služebníka tě považuji tehdy, když svatě smýšlíš, mluvíš i činíš.« 7 A proto jsem vás bratři, zavolal, abyste věděli, že se chci před vámi stydět, jestliže bych někdy některou z těch tří věcí nedělal.“

 

CXIX. kapitola.
Pokání za planá slova u Porciunkuly

160. Jindy Boží muž u Sv. Marie v Porciunkule uvažoval o tom, kolik užitku z modlitby se ztratí neužitečnými slovy po modlitbě. Proti upadání do planých řečí57 předepsal tento lék: „Kdykoli řekne některý z bratří plané či neužitečné slovo, je povinen ihned vyznat svou vinu a za každé takové slovo se pomodlí Otčenáš. 3 A chci to tak, že vyzná-li svou vinu sám jako první, pomodlí se Otčenáš za svou duši; bude-li nejprve upozorněn druhým, pomodlí se za duši toho, kdo ho upozornil.“

 

CXX. kapitola
Jak sám pracoval a nesnášel zahaleče

161. Říkal, že vlažným, kteří se s žádnou prací nechtějí spřátelit, by patřilo, aby je Bůh vyvrhl ze svých úst58. Žádný lenoch se před ním nemohl objevit, aniž by ho velmi ostře nepokáral. On sám pak, příklad vší dokonalosti, pracoval svýma rukama59 a ze skvělého daru času nenechal nic bez užitku uplynout.

Jednou řekl: „Chci, aby všichni moji bratři pracovali a namáhali se, a ti, kdo to neumějí, ať si nějakou dovednost osvojí60!“ 5 A jako důvod uvedl toto: „Abychom nebyli lidem na obtíž a aby se srdce i jazyk pro zahálku netoulaly po nedovolených cestách.“ Nakládat s odměnou nebo ziskem za práci nemohl ten, kdo pracoval, ale kvardián nebo komunita.

CXXI. kapitola
Stížnost světci na lenochy a žrouty

162. Dovol, svatý otče, abych dnes kvůli některým, kteří se hlásí k tobě, pozdvihl svůj nářek k nebi. Mnozí nenávidí cvičení se v ctnostech a chtěli by odpočívat namísto práce, čímž prokazují, že nejsou synové Františkovi, ale Luciferovi. Máme více slabochů než bojovníků, ačkoliv jsou zrozeni k práci61 a svůj život by měli pokládat za vojenskou službu. Kráčet vpřed činností se jim nelíbí; kontemplací to nedokáží. Aby ostatní svým rozmarem zmátli, pracují víc hrdlem než rukama, nenávidí ty, kdo je kárají v bráně62, a nikdo se jich ani prstem nesmí dotknout. Ještě víc se podle slov blaženého Františka divím jejich nestydatosti, protože doma by se museli lopotit v potu tváře a nyní se bez námahy živí potem chudých. Podivná věc! I když nic nedělají, zdá se ti, že jsou stále zaneprázdněni. Kdy je čas k jídlu, vědí moc dobře, a když mají příliš velký hlad, tvrdí, že slunce už šlo spát. Dobrý otče, měl bych věřit, že příšernosti těchto lidí jsou hodny tvé slávy? Ne, a ani tvého roucha! 10 Ty jsi nás vždycky učil, že v tomto pomíjivém světě si máme hledět bohatství zásluh, abychom na onom nemuseli žebrat. 11 Oni se však nebudou těšit z věčné vlasti, neboť tam půjdou jako do vyhnanství. 12 A tato nemoc se u podřízených rozmáhá, protože představení dělají, jako by bylo možné, aby jednou nenesli tresty těch, jejichž nepravost trpí.

 

1 Tím míní dobu adventní, po kterou se sv. František rovněž postil.

2 Srv. 2 Kor 3,18.

3 Něžné oslovení převzaté bratrem Pacifikem z Františkovy Řehole pro poustevny.

4 Podle 1Cel 95 jde o bratra Rufína.

5 V tomto případě jde o bratra Eliáše – srv. 1Cel 95.

6 Srv. 1 Jan 4,1.

7 Srv. Gn 23,6.

8 Byl to biskup Raniero (1218-1253). K této události zřejmě došlo roku 1218.

9 Srv. Žl 147,20.

10 Bylo to na generální kapitule konané v Porciunkule 29. září 1220, tj. po jeho návratu z Východu.

11 Původně byl kanovníkem při assiské katedrále. Vstoupil do Řádu po Bernardovi z Quintavalle. Na univerzitě v Bologni vystudoval práva a jeho čestnost mu vydobyla důvěru jak bratří, tak samotného sv. Františka. Svou službu generálního ministra vykonával od 29. září 1220 do 10. března 1221, kdy v Porciunkuli zemřel. Tam je také pohřben.

12 Srv. 2 Kor 12,9.

13 Srv. Ef 4,1.

14 Srv. Gal 5,4.

15 Srv. Lk 19,14.

16 Srv. Sk 4,13.

17 Srv. Řím 12,18.

18 Srv. 1 Petr 1,9.

19 Srv. 1 Kor 3,8.

20 Srv. Mdr 3,13.

21 Srv. Dt 32,35.

22 Srv. 1 Petr 2,13.

23 Biskupem byl Mainardino Aldighieri, diecézi řídil v letech 1207-1249.

24 K tomuto setkání došlo pravděpodobně v letech 1219-1221.

25 Srv. Tit 2,7.

26 Srv. Mt 20,26.

27 Srv. 1 Petr 2,21.

28 Srv. Mdr 3,13.

29 Srv. 1 Mak 8,16.

30 Srv. Gal 5,15.

31 Srv. Ef 6,12.

32 Srv. Mdr 10,12.

33 Srv. Ex 25,20.

34 Srv. Řím 15,14.

35 Srv. Řím 1,29.

36 Srv. Mdr 2,14.

37 Srv. Řím 12,16.

38 Srv. Žl 127[128],6. Roku 1255 dva nejvyšší představení Řádu menších bratří (Jan z Parmy) a Řádu kazatelů (Umberto dei Romani) napsali svým podřízeným okružní listy, ve kterých je žádali o svornost. Ta už pak byla narušována jen zřídka doktrinálními spory.

39 Srv. Lk 4,25.

40 Srv. Sir 51,26.

41 Srv. Mt 16,17.

42 Srv. NepŘeh 16,3; Řeh 12,1.

43 Srv. Lk 18,4.

44 Srv. Jan 1,6.

45 Srv. Sk 2,11.

46 Byl to jeden z prvních dvanácti druhů sv. Františka. Pocházel z okolí města Assisi.

47 Srv. 1 Tim 1,15.

48 Srv. Kol 3,17.

49 Srv. 2 Petr 2,8.

50 Šlo o biskupa Roberta (1210-1227), původně cisterciáckého mnicha.

51 Srv. 2 Mak 14,34.

52 Srv. Řím 13,12.

53 Srv. Juda 11. Zde Tomáš z Celana jistě naráží i na bratra Eliáše, který byl roku 1239 exkomunikován a v době sepsání této legendy z něj exkomunikace ještě nebyla sňata.

54 Srv. Mt 24,12.

55 Srv. Jak 1,12.

56 Srv. Flp 2,12.

57 Srv. Mt 12,36.

58 Srv. Zj 3,16.

59 Srv. 1 Kor 4,12; 1 Thes 4,11.

60 Srv. ZávFr 20-21.

61 Srv. Job 5,7.

62 Srv. Am 5,10.