PŘEDMLUVA

Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Amen.

Generálnímu ministru Řádu menších bratří.

Začíná předmluva.

1. Posvátnému shromáždění generální kapituly i vám, nejdůstojnější otče1, se kdysi zalíbilo - ne bez řízení Boží moudrosti - uložit mé maličkosti, abych sepsal skutky a slova našeho slavného otce Františka současníkům pro útěchu a budoucím na památku. Mně, který jsem ho poznal snad lépe než jiní sdílením života, vzájemným přátelstvím i každodenními zkušenostmi. Proto chci v pokorné poslušnosti tomuto svatému příkazu bez odkladu vyhovět. Vždyť nevyhovět by bylo velikou křivdou. Avšak právem se obávám, že tento veliký námět umenším pro své možnosti a pro svou slabost, i když ho hodlám zpracovat co nejpečlivěji, a tak se některým znelíbím. Neboť to, co si zaslouží být nejvýš sladké, obávám se, aby se nedostatečností pisatele nestalo nechutným. Proto pokládám toto dílo spíš za věc opovážlivosti než poslušnosti. Kdyby se, důstojný otče, po přehlédnutí této práce, jež je dílem vaší přízně, ukázalo, že by nebylo vhodné zveřejnit ji, vděčně přijmu poučení, jak by se dala zlepšit, a budu se těšit z vaší pomoci. Kdo by také při tak velké rozmanitosti slov a činů svatého Františka dovedl vše přesně přezkoumat a zvážit a tak jasně podat, aby všichni, kdo čtou, ihned také vše dopodrobna pochopili. Protože se však v prostotě srdce snažíme, aby z toho měl každý čtenář užitek, prosím čtenáře, aby laskavě posuzovali a snášeli jednoduchost vypravěče, anebo ať si jeho slova upraví tak, aby úcta k tomu, o němž píšeme, byla vždy zachována. Naše paměť, jak bývá u neučených lidí, během mnoha let zeslábla. Nestačí už zachytit přesný sled jeho slov ani podrobně popsat jeho úžasné skutky, které by i vycvičená mysl jen stěží vylíčila, i kdyby se staly právě v tomto okamžiku. Ať tedy autorita, která mě několikrát vybízela k tomuto činu, omluví přede všemi chyby způsobené mojí neschopností.

2. Toto dílo podává nejprve zprávu o několika podivuhodných událostech týkajících se obrácení svatého Františka, které v jeho předcházejícím životopise nebyly uvedeny, protože o nich autor tehdy nevěděl.

Pak mám v úmyslu pravdivě a nanejvýš pečlivě ukázat, jak náš blažený otec toužil, jak u sebe tak, u bratří, po dobrém, bohumilém a dokonalém2, jak se cvičil v nebeských naukách a usiloval o nejvyšší dokonalost, což před Bohem projevoval svatými touhami a před lidmi dobrými skutky.

Na vhodných místech bude zmínka o některých zázracích.

Vyprávění bude, jak jen to půjde, jednoduché a prosté, aby bylo pochopitelné těm, kdo jsou méně hbitého ducha, ale aby se líbilo i učeným.

Prosím tedy, laskavý otče, abyste touto skromnou prací nepohrdl – vždyť jsem ji psal s nemalou námahou – a požehnal ji tím, že chybné opravíte a zbytečné odstraníte, aby to, co je v ní vylíčeno správně, bylo vaším zasvěceným posudkem schváleno a silou vašeho jména, vpravdě Crescencia3, všude rostlo a množilo se v Kristu4. Amen.

Konec předmluvy.

 

PRVNÍ KNIHA

Začínají „toužebně očekávané memoáry5 o skutcích a slovech našeho svatého otce Františka.

Jeho obrácení

I. kapitola
Jak byl nejprve pojmenován jménem Jan a potom František; co o něm jeho matka prorokovala a co o své budoucnosti sám předpověděl; o jeho trpělivosti v žaláři

3. František, služebník a přítel Nejvyššího, takové jméno mu totiž Boží prozřetelnost určila, aby tím neobvyklým a vzácným jménem svět rychleji poznal poslání jejího služebníka. Jeho matka mu totiž dala jméno Jan, když se stal znovuzrozením z vody a Ducha svatého6dítěte hněvu7 dítkem milosti8.

Tato žena, milovnice vší počestnosti, podobala se svým životem svaté Alžbětě a zrcadlila i její ctnosti, jako ona směla dát svému synu jméno9, měla ducha proroctví a výsadu být jí i v mnohém jiném podobná. Když se totiž sousedé obdivovali Františkově ušlechtilosti a mravní pevnosti, odpověděla, jakoby poučena Božím vnuknutím: „Co myslíte, že z mého syna bude10? Uvidíte, že z milosti Boží bude synem Božím11.“

4 A tohoto mínění byli i mnozí z těch, kteří si Františka, už dost velkého, pro jeho dobré vlastnosti oblíbili. Vyhýbal se tomu, co u jiných nazýval špatným. Jak rostl ve vybraném chování a dobrých mravech, měli lidé za to, že není synem těch, kdo se pokládali za jeho rodiče. Jméno Jan se tedy vztahuje na jeho poslání, které na sebe vzal, jméno František k rozšíření jeho pověsti, která se po jeho úplném obrácení k Bohu všude o něm rozšířila.

Daleko vroucněji než svátky ostatních svatých slavíval proto František svátek Jana Křtitele, protože moc tohoto jména mu vtiskla stopy mystické síly. Mezi narozenými z ženy12 nepovstal nikdo větší než Jan a mezi zakladateli řádů nikdo dokonalejší než František. 9 A toto mínění jistě zasluhuje rozšíření.

4. Jan prorokoval, už když byl skryt v mateřském lůně; František předpověděl svou budoucnost, když byl ještě uvězněn v žaláři světa a Boží záměr dosud neznal. Kdysi totiž, když mezi obyvateli Perugie a Assisi ve válce13 došlo k velké bitvě, byl František s mnoha jinými zajat a s nimi uvězněn strádal ve špinavém žaláři. Spoluvězni se trápili a oplakávali svůj ubohý osud zajatců, jen František se v Pánu radoval14 a pro své okovy měl jen pohrdavý úsměv. Ostatní se zlobili, že je navzdory svým okovům tak veselý; ba pokládali ho za blázna a šílence. František však v prorockém vnuknutí odpověděl: „Z čeho myslíte, že se raduji? Já myslím na něco úplně jiného: celý svět mě jednou bude uctívat jako světce.“ 6 A vskutku tomu tak je. Vyplnilo se vše, co předpověděl.

Mezi spoluvězni byl tehdy jistý rytíř, velmi zpupný a nesnesitelný. Všichni se snažili nic s ním nemít, jen Františkova trpělivost byla nerozbitná. Snáší nesnesitelného a všem připomíná, aby vůči němu byli pokojní. Vnímavý pro každou milost, stal se vyvolenou nádobou ctností a již tehdy rozléval dary na všechny strany.

 

II. kapitola
Jak oděl chudého rytíře; František má vidění o svém povolání ve světě

5. Krátce nato, když byl vysvobozen ze zajetí, stal se vůči potřebným svou laskavostí ještě dobrotivějším. Pevně si umínil, že svou tvář nikdy neodvrátí od žádného chudáka15, který by ho pro lásku Boží prosil o almužnu.

Jednoho dne cestou potkal zchudlého, polonahého rytíře. Jat soucitem, rád mu daroval pro Kristovu lásku své vlastní skvostné šaty.

Neučinil nic menšího než kdysi svatý Martin. Proč? Oba měli sice stejné předsevzetí a učinili totéž, přesto byl rozdíl, jakým způsobem to učinili. František daroval nejprve své šaty a potom to ostatní, Martin se nejprve zřekl všeho ostatního, a nakonec se vzdal i svých šatů. Oba pak na světě žili chudě a nenáročně, oba také vešli do nebe bohatí. Martin, rytíř sice, ale chudý, přikryl žebráka uříznutým kusem svého pláště, František, ač rytířem nebyl, byl bohatý a oděl chudého celým svým rouchem. Oba si zasloužili vidění Krista, protože vykonali jeho příkaz; jeden byl pochválen pro svou dokonalost, druhý byl milostí pozván k tomu, co mu ještě chybělo.

6. Brzy nato se Františkovi ve vidění ukázal nádherný palác s různou válečnickou výzbrojí, ve kterém spatřil překrásnou nevěstu. Ve snu ho někdo zavolal jménem: „Františku!“ – a slíbil mu, že všechny tyto věci dostane. Proto toužil po válečném tažení do Apulie, nákladně se připravoval a pospíchal, aby byl brzy pasován na rytíře. Tento tělesný výklad vidění mu vnukalo jeho ještě tělesné smýšlení, ačkoli pravý smysl vidění, skrytý v hlubinách Boží moudrosti16, byl daleko nádhernější.

Jednou v noci, když spal, ho někdo ve vidění opět oslovil a zarmouceně se ho ptal, kam hodlá jít. Když mu František sdělil svůj úmysl a prohlásil, že hodlá jít do Apulie a tam získat rytířskou slávu, uslyšel starostlivou otázku: „Kdo ti může dát lepší? Sluha nebo pán?“ a František odpověděl: „Pán.“ Nato uslyšel: „Proč tedy hledáš sluhu místo pána?“ a František odpověděl: „Co chceš, Pane, abych učinil17?Vrať se do své rodné země18,“ řekl mu Pán, „protože vidění se vyplní skrze mne duchovním způsobem.“ František se hned jako vzor19 poslušnosti vrátil a tím, že se zřekl vlastní vůle, se stal ze Šavla Pavel. 10 Byl sražen k zemi a po tvrdých ranách slyšel sladká slova; František zaměnil tělesné zbraně za duchovní a rytířskou slávu zaměnil za vůdcovství Boží.

11 Mnoho lidí se podivovalo nad jeho neobyčejnou radostí – a on jim odpovídal, že se stane velkým knížetem.

 

III. kapitola
Zástup mladých mužů ho zvolil svým vůdcem, aby je hostil; Františkova proměna

7. 1 František se začal měnit v dokonalého muže20, zcela odlišného od toho, kterým byl dříve. Když se vrátil do otcovského domu, začali za ním synové Babylónu21 opět běhat a snažili se ho zatahovat jinam, než kam chtěl jít. Zástup assiské mládeže, které byl už dříve vůdcem v marnivostech, ho zval i nadále ke kamarádským pitkám, rozpustilostem a žertování. Znali jeho dřívější štědrost a byli si jisti tím, že bude platit za všechny. Proto ho zvolili svým vůdcem, proto předstírali poslušnost, aby si naplnili břicha, proto se stavěli jako poddaní, aby je František nasytil. Aby se nezdálo, že je lakomý, a protože byl pamětlivý dobrého vychování, František nabízenou poctu neodmítl, ačkoli přemýšlel o posvátných věcech. Dal připravit nákladnou hostinu a podávat mnoho chutných jídel. Přátelé se přejedli až ke zvracení a pak naplnili assiské ulice pijáckými písněmi. František za nimi sice jde a v ruce drží vůdcovskou hůl jako pán, ale ponenáhlu se od nich odděluje a v srdci zpívá Pánu, vždyť je pro jejich blázniviny již úplně hluchý.

Jak později sám vyprávěl, pronikla jím tehdy tak mocná nebeská sladkost, že neměl slov, ani se nemohl pohnout z místa. 10 Zmocnilo se ho jakési neurčité duchovní nadšení a přitahovalo ho k neviditelnému. V síle tohoto nadšení nepokládal pozemské jen za bezvýznamné, ale za zcela bezcenné.

11 Opravdu podivuhodná je Kristova vlídnost, která nejen těm, kdo konají nejnižší, dává nejvyšší, ale v přívalu mnohých vod22 chrání i posiluje ty, kteří jsou jeho23. 12 Vždyť Kristus nasytil zástupy chleby i rybami24, hříšníky nevyháněl od svého stolu, 13 ale když ho chtěli učinit králem, odešel, vystoupil na horu, aby se modlil25. 14 Tak vnikal František do Božích tajemství26; a i když nevědomky, byl přiváděn k dokonalému poznání.

 

IV. kapitola
Jak jedl před kostelem svatého Petra s chudými, oblečen do žebráckého šatu; o obětním daru, který tam dal

8. František začal vystupovat jako zvláštní milovník chudých. Už tyto svaté počátky dávaly tušit, co v budoucnosti hodlá učinit dokonale. Často vysvlékal své šaty a oblékal do nich chudé; usiloval stát se jim úplně podobným, a i když se mu to ještě nedařilo skutkem, v srdci byl už připraven.

Jednou se vydal na pouť do Říma. Z lásky k chudobě odložil své jemné šaty a zahalený do hadrů nějakého žebráka se usadil s radostí mezi chudými v předsíni Svatého Petra, kde se to žebráky jen hemžilo. Pokládal se za jednoho z nich a s radostí a s chutí s nimi jedl. Kdyby mu v tom nebránila ostýchavost před známými, byl by tak činil častěji.

Když došel k oltáři knížete apoštolů, divil se, jak skrovné dary dávají poutníci, a sám tam hodil celou hrst zlatých. Tím chtěl ukázat, že by měli všichni ctít lépe toho, jehož Bůh nade všechny ostatní poctil.

Vícekrát také opatřil chudým kněžím bohoslužebnou výbavu a zahrnoval všechny kněze, i ty s nejnižší hodností, povinnou úctou27. Vždyť sám se chystal přijmout apoštolské poslání, byl cele proniknut katolickou vírou a vždy byl pln úcty k Božím služebníkům a ke službě Bohu.

 

V. kapitola
Jak mu při modlitbě ďábel ukazoval ženu a co mu Bůh odpověděl; jak jednal s malomocnými

9. František pod světským šatem nosil zbožnou mysl. Rád vyhledával osamělá místa, vzdálená ruchu světa, a zde byl často poučován navštíveními Ducha svatého. Na tato místa ho přitahovala a vábila ona počáteční sladkost, která ho hned od počátku celého naplnila a nikdy ho, dokud žil, neopustila.

Když však horlivě tato skrytá místa, jakoby stvořená k modlitbě, navštěvoval, snažil se ho ďábel zlomyslnými úklady odvrátit od takového počínání. Vnukl jeho srdci představu ošklivé ženy, která v Assisi bydlela a byla všem odporná pro svůj vzhled. Hrozil mu, že ho udělá této ženě podobným, jestli neupustí od toho, co začal. Byl však Pánem posilněn28 a těšil se, že se mu dostalo milosti spásné odpovědi. „Františku,“ pravil mu Pán v duchu, „vyměňuj to, co jsi tělesně a marnivě miloval, za duchovní, ber hořké za sladké29, a chceš-li mne poznat, pohrdej sám sebou. Neboť když změníš řád hodnot, porozumíš tomu, co ti říkám.“ 8 A hned se snažil výzvy Boží poslouchat a podle nich žít.

Ze všech nešťastných zrůd na světě se František od přirozenosti nejvíce děsil malomocných. Jednoho dne, když si vyjel za Assisi na koni, vstoupil mu do cesty malomocný. 10 Ačkoli k němu cítil veliký hnus a odpor, seskočil z koně, a aby jako křivopřísežník neporušil daný slib věrnosti, přistoupil k malomocnému, aby ho objal a políbil. 11 Když malomocný natáhl ruku v naději, že něco dostane30, František do ní vložil peníze i s polibkem. 12 Pak ihned vsedl na koně, a ať se jakkoli kolem sebe rozhlížel, malomocného nikde neviděl, třebaže bylo na všechny strany daleko vidět.

13 Pln údivu i radosti, snaží se vykonat po několika dnech podobný skutek. 14 Jde k obydlím malomocných a každému, jemuž dává peníze, líbá ruce i ústa. 15 Tak bere hořké za sladké31 a mužně se připravuje zachovávat také ostatní.

 

VI. kapitola
K Františkovi promlouvá obraz Ukřižovaného; o úctě, kterou František kříži prokazuje

10. Když bylo už úplně přeměněno Františkovo srdce a zakrátko se mělo změnit i jeho tělo, šel jednoho dne kolem kostela svatého Damiána, který byl téměř rozpadlý a všemi opuštěn. Veden Duchem tam vstoupil, aby se pomodlil. Pokorně a pln oddanosti poklekl před křížem. A tu, zasažen nezvyklými navštíveními, cítil, že je docela jiný, než když tam vstoupil. Za tohoto stavu k němu promluvil, což je od věků neslýcháno, obraz ukřižovaného Krista32, jehož rty se pohybovaly. Zavolal ho jménem a pravil: „Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, se celý rozpadá.“ František se při těch slovech chvěl velikým úžasem a byl jakoby u vytržení. Připravoval se uposlechnout a cele se soustřeďoval na tento úkol. Celou svou bytostí pociťoval nevyslovitelnou změnu. Protože sám pro tuto změnu nenalézal slov, i nám o tom přísluší pomlčet. Od tohoto dne byla jeho svatá duše jakoby zraněná a spolutrpěla s Ukřižovaným. Snad se smíme zbožně domnívat, že se od té doby vtiskují do hloubi jeho srdce, i když ještě ne do těla, znamení svatého utrpení.

11. Jak úžasná a pro naši dobu neslýchaná událost! Kdo by nad tím nežasl? Poznal někdo něco podobného? Pochyboval by někdo o tom, že František už po cestě do vlasti33 vypadal jako ukřižovaný? Vždyť k němu Kristus neslýchaným zázrakem promluvil ze dřeva kříže, ač František neměl svět ještě plně v opovržení. Od chvíle však, kdy k němu Milovaný promluvil, byla jeho duše jako roztavený vosk34. Láska jeho srdce se pak ranami projevila na jeho těle.

Od této chvíle se nemohl ubránit pláči ani hlasitému nářku nad Kristovým utrpením, jako by je měl stále před očima. Cesty naplnil vzdechy, a když rozjímal o Kristových mukách, nedal se utěšit. Když potkal svého důvěrného přítele a odhalil mu příčinu svého žalu, byl přítel dojat až k slzám.

František nezapomínal pečovat o ten svatý obraz a snažil se pečlivě zachovávat jeho nařízení. 10 Okamžitě předává knězi peníze na koupi lampy a oleje, aby posvátný obraz nebyl ani na okamžik připraven o poctu světla. 11 A pak neúnavně pospíchá, aby vykonal to ostatní, a snaží se vykonat bezchybné dílo při opravě kostela. 12 Neboť i když se Boží slovo vztahovalo na onu církev Boží, kterou Kristus vydobyl svou vlastní krví35, František nechtěl být ihned povýšen, ale pozvolna přecházel od těla k duchu.

 

VII. kapitola
Jeho rodný otec a bratr ho pronásledují

12. Jakmile se však František začal vážně věnovat skutkům zbožnosti, počal ho jeho tělesný otec pronásledovat. Soudil, že sloužit Kristu je šílenství, a kdekoli ho potkal, zasypával ho kletbami. Proto si zavolal Boží služebník k sobě prostého muže z lidu a přijal ho za otce s prosbou, aby mu žehnal pokaždé, když by ho vlastní otec proklínal. Opravdu tak obrátil ve skutek slovo proroka a činy ukázal, co znamenají ona slova: Jen ať zlořečí, ale ty žehnej36!

Muž Boží vrátil otci peníze, které chtěl vynaložit na opravu zmíněného kostela, a to na radu biskupa onoho města, muže velmi zbožného, který soudil, že by nebylo správné věnovat na svaté účely to, co bylo nespravedlivě nabyto. Mnoha lidem, kteří se shromáždili37 a poslouchali, František řekl: „Od nynějška budu svobodně říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích38 – a již ne: otče Petře Bernardone, kterému, jak vidíte, vracím nejen jeho peníze, ale také všechny své šaty, a půjdu za Pánem nahý.“

Jak svobodná je duše muže, kterému stačí jen Kristus! Tehdy se ukázalo, že Boží muž už tehdy nosil pod šaty kající pás; radoval se více ze skutečných ctností než jen z jejich zdání.

Po vzoru svého otce ho jedovatými slovy pronásledoval i jeho rodný bratr39. Jednoho zimního rána viděl Františka na modlitbách zahaleného jen do tenkých hadrů, jak se celý třese zimou. Tento zvrácenec požádal pak jednoho spoluobčana: „Řekni Františkovi, ať ti prodá aspoň za jeden groš potu.“ 10 Jakmile to muž Boží zaslechl, velice se zaradoval a s úsměvem odpověděl: „Vskutku ho prodám velmi draze svému Pánu.“ 11 A neřekl nic pravdivějšího, protože na tomto světě dostal nejen stokrát, ale tisíckrát více, a v budoucnu získal věčný život40 nejen pro sebe, ale i pro mnohé další.

 

VIII. kapitola
O ostychu, který přemohl, a o proroctví o chudých pannách

13. Snažil se, aby bývalý rozmařilý způsob života obrátil v opačný řád a dosud zhýčkané tělo navrátil k přirozenému dobru. Jednoho dne procházel muž Boží Assisi, aby si vyžebral olej do lamp, jež měly hořet v kostele svatého Damiána, který v té době opravoval. Když však uviděl, že před domem, kam chtěl vejít, společně postává množství lidí, kteří se baví, byl proniknut studem a odešel. Jakmile však obrátil svého vznešeného ducha k nebi, obvinil se z vlastní pošetilosti a vynesl soud41 nad sebou samým. 5 K tomu domu se ihned vrátil a nahlas všem vyložil příčinu svého ostychu, jako opilý duchem prosil francouzsky o olej a dostal ho. Všechny povzbuzoval vřelými slovy k práci na onom kostele, a jak všichni slyšeli, jasným hlasem francouzsky prorokoval, že je to budoucí klášter svatých Kristových panen. Pokaždé totiž, když byl naplněn ohněm Ducha svatého, překypoval navenek plamennými slovy a mluvil francouzsky, jako by předvídal, že zvláště tento národ ho bude ctít a chovat k němu zvláštní úctu.

 

IX. kapitola
O potravě žádané dům od domu

14. Od okamžiku, kdy začal sloužit společnému Pánu všech, rád vždy konal běžné věci a ve všem prchal před výjimečností, která je poskvrněna špínou všech neřestí. Když totiž podle příkazu, který přijal od Krista, pracoval na opravě onoho kostela a ze zhýčkaného se stával otužilým a schopným snášet námahu, kněz, kterému kostel náležel, když viděl, že je tak sedřený ustavičnou námahou, byl jat soucitem a začal mu každý den připravovat něco lepšího k jídlu, třebaže ne lahůdky, protože byl chudý. Františkovi se knězova pozornost líbila a vážil si jeho soucitu. Sobě samému však pravil: „Nenajdeš všude takového kněze, který by ti vždy takto podstrojoval. Toto není život člověka, který se zaslíbil chudobě, zvykat si na takové věci ti nijak neprospěje. Zakrátko se vrátíš k tomu, čím jsi pohrdl, a znovu se ponoříš do rozmařilosti. Vstaň již, lenochu, a vyžebrej si všelijaké jídlo dům od domu!“ Proto po Assisi žebral dům od domu vařené jídlo. Když však spatřil misku plnou různých pokrmů, otřásl se nejprve odporem, ale, pamětliv Boha a vítěz sám nad sebou, s duchovní radostí to snědl. Láska činí všechno lahodným a všechno sladké dělá hořkým.

 

X. kapitola
Jak se bratr Bernard zřekl majetku

15. Jistý Bernard z města Assisi, který se později stal synem dokonalosti, se po příkladu Božího muže rozhodl dokonale pohrdnout světem a pokorně žádal o jeho radu. Proto se ho otázal těmito slovy: „Otče, jestliže někdo po dlouhou dobu vlastnil majetek nějakého pána a nechce ho již déle spravovat, jak by s ním měl nejlépe naložit?“ Muž Boží odpověděl, že by měl všechno vrátit svému pánu, od kterého to přijal. Na to mu Bernard řekl: „O všem, co mám, vím, že mi bylo dáno Bohem, a jsem již připraven vrátit mu to podle tvé rady.“ Světec mu odpověděl: „Jestliže chceš svá slova stvrdit skutky, půjdeme brzy ráno do kostela, vezmeme knihu evangelia a budeme žádat radu od Krista.“ Když nastalo jitro, vešli tedy do kostela a po vroucí modlitbě otevřeli knihu evangelia, připraveni vykonat tu radu, na kterou první připadnou. Otevřeli tedy knihu a Kristus v ní vyjevil svou radu: Chceš-li být dokonalý, běžprodej všechno, co máš, a dej to chudým42. Zopakovali to podruhé, a objevilo se: Nic si neberte na cestu43. 9 A přidali k tomu i potřetí, když našli: Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe44. 10 Bernard bez váhání toto všechno vykonal a od této rady se ani o písmenko neodchýlil.

11 V krátké době se ještě mnoho odvrátilo od hořkých starostí světa a pod Františkovým vedením se vrátili do vlasti, k nekonečnému dobru. 12 Bylo by však zdlouhavé jednotlivě líčit, jak dosáhli odměny nebeského povolání45.

 

XI. kapitola
O podobenství, které přednesl před panem papežem

16. 1 V době, kdy se dostavil se svými bratry před papeže Inocence, aby požádal o řeholi pro svůj způsob života, zdálo se papeži jeho rozhodnutí k takovému životu nad lidské síly, a protože byl člověkem nadaným velikou rozvážností, řekl mu: „Modli se, synu, ke Kristu, aby nám skrze tebe oznámil svou vůli, a až ji poznáme, tvá zbožná přání povolíme s větší jistotou.“ Světec souhlasil s příkazem nejvyššího pastýře a s důvěrou se upnul ke Kristu; vytrvale se modlil a vybízel i své druhy, aby vroucně prosili Boha. Krátce řečeno: při modlitbě dostal odpověď a synům ihned zjevil spásnou novinu. Při důvěrné rozmluvě mu Kristus zjevil v podobenstvích46. „Františku,“ řekl Pán, „takto promluvíš k papeži: Na poušti žila chudá, ale krásná žena. Pro její veliký půvab si ji zamiloval sám král. S radostí si ji vzal za ženu a zplodil s ní překrásné syny. Když vyrostli a byli vznešeně vychováni, řekla jim matka: »Milé děti, nestyďte se za to, že jste chudí, neboť všichni jste syny onoho velikého krále. S radostí jděte na jeho dvůr a žádejte, co potřebujete.« Když to uslyšeli, užasli a radovali se. Spoléhali na to, že jsou královského původu, neboť věděli, že jsou budoucími dědici, a každé strádání pokládali za bohatství. Statečně se představili králi a nebáli se jeho pohledu ― vždyť se mu velmi podobali. 10 Když král viděl, jak velmi se mu podobají, s údivem se jich tázal, čí jsou synové. 11 Když mu potvrdili, že té chudobné ženy, která žije na poušti, objal je král a řekl: »Jste moji synové a dědici47, nebojte se48! 12 Když se u mého stolu živí cizí, oč spravedlivější je sytit ty, jimž po právu patří celé dědictví.« 13 Král tedy ženě přikázal, aby všechny jeho děti poslala ke dvoru, aby je tam živil.“ 14 Toto podobenství Františka naplnilo radostí a hned o tomto posvátném výroku dal vědět papeži.

17. Touto ženou byl František, protože zplodil mnoho synů nepodléhajících změkčilosti. Pouští je svět, v jeho době neobdělaný a neúrodný v umění ctností. Statečným a nádherným pokolením synů je ctnostmi ozdobené množství bratří. Králem je Syn Boží, kterému se svatou chudobou podobají. Živí se bez pohrdání a bez falešného studu u královského stolu, když při následování Krista žijí spokojeně z almužen a jsou přesvědčeni, že budou blahoslavení, protože se jim svět vysmívá.

Pan papež byl tímto předloženým podobenstvím udiven a s jistotou poznal, že skrze člověka promluvil49 Kristus. Vzpomněl si na vidění, které měl několik dní předtím, a poučen Duchem svatým50 poznal, že se vidění na tomto muži vyplní. Ve snu totiž viděl, jak se již téměř hroutí Lateránská bazilika, ale jak ji jakýsi řeholník, nevzhledný a nepatrný muž, vlastními zády podepřel, aby se nezřítila. „Opravdu,“ zvolal, „to je ten, který skutkem i učením Kristovým podepře církev.“ Proto bylo pro onoho pána tak snadné být světcově prosbě příznivě nakloněn, a od té chvíle, naplněn úctou k Bohu, měl stále Božího služebníka obzvláště rád. Vyhověl rychle jeho přáním a přislíbil udělit ještě mnohem více. Nato začal František na základě pověření, které mu bylo dáno, rozsévat semena ctnosti, obcházel města i vesnice a se zápalem kázal.

 

O Svaté Marii z Porciunkuly

XII. kapitola
O světcově lásce k tomuto místu; o životě bratří zde; o lásce Panny Marie k Františkovi

18. Boží služebník František, postavou prostřední, duchem pokorný, sliby menší, vyvolil si ze světa51 za pozemského života pro sebe a svoje bratry kousíček země, bez něhož by Kristu, kdyby ze světa nic neměl, nemohl sloužit. Ne bez prozřetelného Božího úradku dostali údělem tuto Porciunkuli52, jak se toto místo odedávna nazývalo, ti, kdo na zemi nechtěli mít zcela nic. Na tomto kousku země byl postaven kostelík ke cti Panny a Matky, která si pro svou jedinečnou pokoru zasloužila být po svém Synu královnou všech svatých. Zde se narodil Řád menších bratří, který poté, co se rozmnožil počtem bratří, povstal jako nádherná stavba na jejich pevném základě53. Toto místo světec miloval víc než ostatní a bratřím přikázal, aby je vždy měli ve zvláštní úctě. Vždy chtěl, aby toto místo bylo jakoby zrcadlem Řádu, aby vždy bylo spravováno v pokoře a ve veliké chudobě54. Vlastnické právo ponechával jiným, pro sebe a své bratry si podržel jen právo užívání.

19. Zde se ve všem zachovávala nejpřísnější kázeň jak mlčení a práce, tak i ostatních ustanovení řehole. Nikdo sem neměl přístup mimo těch bratří, kteří sem byli zvlášť určeni. František chtěl, aby to byli ti, kdo byli Bohu opravdu oddáni a kdo byli po všech stránkách dokonalí. 3 I všem světským lidem byl sem vstup zakázán. Světec nechtěl, aby bratři, jejichž počet zde byl přesně stanoven, naslouchali vyprávění světských lidí. Chtěl, aby jejich kontemplace nebyla rušena a nebyli novinkami odtahováni od nebeských záležitostí k nižším záležitostem světa. Nikomu tu nebylo dovoleno pronášet planá slova55 ani dávat dál, co jiní vypravovali. Když v tom někdo pochybil, poučil provinilce trest o tom, že se toho má v budoucnu vyvarovat. Bez ustání, ve dne v noci, se zde bratři věnovali Boží chvále a jejich andělský život šířil podivuhodnou vůni.

8 A právem, protože, jak vypravovali staří obyvatelé, jmenovalo se to místo dříve jinak, totiž Svatá Maria Andělská. Jak blažený otec vyprávěl, Bůh mu zjevil, že blahoslavená Panna ze všech kostelů k její poctě na světě postavených tento kostelík zvlášť miluje. Proto ho měl světec rád nade všechny ostatní.

 

XIII. kapitola
O jednom vidění

20. Jeden Bohu oddaný bratr měl ohledně tohoto kostela ještě před svým obrácením vidění, které je hodné zaznamenání. Ve vidění spatřil nespočet lidí sužovaných politováníhodnou slepotou, jak jsou shromážděni kolem tohoto kostela, na kolenou a s tváří obrácenou k nebi. Ti všichni žalostným hlasem, s rukama zdviženýma do výše, volali k Bohu a prosili o slitování a o světlo. 4 A hle, z nebe přišla nesmírná záře, která se na všechny rozšířila a každému poskytla světlo a udělila vytouženou spásu.

 

O způsobu života svatého Františka a bratří

XIV. kapitola
O přísné kázni

21. Horlivý Kristův voják56 nikdy své tělo nešetřil, ale jako svého nepřítele ho vystavoval všemu příkoří jak v konání, tak ve slovech. Apoštolský spis, ve kterém se uvádějí tísně svatých, by nestačil, kdyby někdo chtěl vypočítat ty, kterými trpěl. 3 A tak se i všichni jeho první stoupenci podrobovali všem obtížím, takže považovali za nesprávné, jestliže někdo nacházel potěšení v něčem jiném než v duchovní útěše57. Opásávali se totiž železnými pásy a oblékali si žínice, umrtvovali se častým bděním a ustavičnými posty58 a mnohokrát by zemdleli, kdyby pro vytrvalé napomínání laskavého pastýře nezmírnili přísnost takové zdrženlivosti.

 

XV. kapitola
O rozvážnosti svatého Františka

22. Jedné noci, zatímco ostatní odpočívali, zvolala jedna z oveček: „Bratři, umírám, umírám hladem!“ Znamenitý pastýř ihned vstal a spěchal, aby náležitým lékem zesláblé ovečce pomohl. Přikázal prostřít stůl, třeba zaplněný jen venkovskými pokrmy, kde nedostatek vína, jak tomu většinou bylo, nahrazovala voda. Sám začal jíst, aby se onen bratr netrápil studem, a pozval i ostatní bratry ke službě lásky. Když s bázní Páně59 přijali pokrm, vyprávěl otec synům dlouhé podobenství o ctnosti rozvážnosti, aby skutkům lásky nic nescházelo. Pobízel je, aby vždy odevzdávali Bohu oběť ochucenou solí60, a důrazně je napomínal, aby každý zvážil vlastní síly v Boží službě61. Prohlašoval, že je podobným hříchem nerozvážně odnímat tělu potřebné jako mu poskytovat nadbytečné, když je ovládáno obžerstvím. 8 A dodal: „To, že jsem jedl, nejdražší, vězte, jsem neudělal ze žádosti, ale po zvážení, protože to přikazovala bratrská láska. Ať je vám tedy příkladem láska a ne pokrm, protože ten slouží žaludku, ale ona duchu.“

 

XVI. kapitola
O předvídání budoucích věcí, jak svěřil Řád římské církvi a o jednom vidění

23. Svatý otec, který neustále prospíval v zásluhách života a ctnosti, když se potomstvo jeho synů všude rozrostlo hojným počtem a milostí, takže se až na konec světa rozšířily ratolesti podivuhodné úrodností plodů, začal častěji starostlivě uvažovat, jak by mohl jejich mladou setbu zachovat a nechat růst spojenou poutem jednoty62.

Viděl, jak tehdy proti malému stádci63 běsní mnozí jako vlci a jak pro pouhou neznalost se chápou příležitosti škodit jim ti, kteří zestárli ve své špatnosti64. Předvídal také, že mezi samotnými syny se mohou objevit věci škodící svatému pokoji a jednotě. A obával se, jak se často u vyvolených stává, že tam budou i buřiči nadutí světským smýšlením65 a v duchu připraveni ke sporům a nakloněni k pohoršení.

24. Když muž Boží o tomto a podobném dost často v duchu přemítal, jedné noci, když usnul, měl toto vidění66. Uviděl malou černou slepici, která byla podobná domácí holubici a měla opeřené celé nohy i s pařáty. Ta měla nespočetně kuřat, která ustavičně kroužila kolem slepice, protože všechna se pod její křídla shromáždit67 nemohla. Muž Boží se probudil ze spánku68, uvažoval v srdci a sám vyložil své vidění. Řekl: „Já jsem ta slepice, malý vzrůstem a tmavého vzhledu, kterému má skrze nevinnost posloužit holubičí prostota, která jak je ve světě velice vzácná, tak se bez překážek pozvedá k nebi. Kuřata jsou bratři rozmnožení počtem a milostí, které Františkova síla nestačí ochránit před spiknutím lidísvárlivými řečmi69.

Půjdu tedy a svěřím je svaté římské církvi, jejíž holí moci budou zlovolníci potřeni a synové Boží se budou všude radovat v plné svobodě v rozmnožení věčné spásy. Podle toho poznají synové něžné dobrodiní matky a budou vždy se zvláštní zbožností zahrnovat přízní její kroky hodné úcty. Pod její ochranou nebude v Řádu vstřícnost vůči zlému ani Belialův70 syn beztrestně nepřejde přes vinici Páně. 10 Sama svatá bude horlivě následovat slávu naší chudoby a nedopustí, aby oslava pokory byla zatemněna mrakem pýchy. 11 Zachová v nás nezlomná pouta lásky a pokoje71 a odpůrce stihne nejpřísnějším trestem. 12 Pod jejím pohledem rozkvete svaté zachovávání evangelní čistoty a ani na hodinu nestrpí, aby unikala vůně života72.“

13 To byl celý záměr světce Božího ohledně tohoto láskyhodného odevzdání Řádu; a toto nutné opatření do budoucna je nejjasnějším dokladem předvídavosti Božího muže.

 

XVII. kapitola
Jak si pana kardinála z Ostie vyprosil jako papežova zástupce

25. Když tedy Boží muž došel do Říma, přijali ho papež Honorius a všichni kardinálové s velikou úctou. Co se o něm šířilo pověstí, to vyzařoval svým životem i slovy a vyplňoval natolik, že nebylo možné nemít ho v úctě. Pln odvahy a se strhujícím nadšením před papežem i kardinály kázal snadno a nadšeně z plnosti toho, co mu Duch vnukal. Hory byly jeho slovem dojaty73, z hlubin74 svého srdce hlasitě vzdychaly a slzami omývaly vnitřního člověka75.

Když si František po kázání vyměnil s papežem několik slov, obrátil se na něho nakonec těmito slovy: „Jak víte, pane papeži, nedovoluje se snadný přístup k vašemu majestátu ubohým a chudým. Vždyť držíte v rukou svět, a protože jste zaneprázdněn tak velikými věcmi, nemůžete věnovat svou pozornost nejmenším. Proto, pane, srdce vaší svatosti prosím: dejte nám tohoto pana kardinála z Ostie jako svého zástupce, aby, při zachování vaší svrchovanosti, se na něj mohli v těžkých dobách bratři obracet a nacházet u něho dobrodiní ochrany i vedení.“

Papeži se tato svatá prosba zalíbila a brzy pana Hugolina, který byl tehdy biskupem v Ostii, ustanovil nad Řádem tak, jak si to Boží muž vyprosil. Tento svatý kardinál s láskou přijal svěřené stádce a horlivě se o něj staral a zůstal jeho pastýřem i žákem až do své blažené smrti.

10 Tato jeho oddanost a láska byla předzvěstí péče, kterou svatá římská církev nepřestává poskytovat Řádu menších bratří.

Končí první část.

 

II. KNIHA

Předmluva k druhé knize

26. Zaznamenávat činy předků synům na památku znamená oněm vzdávat čest a těmto prokazovat lásku. Vskutku ti, kteří se nemohli těšit z osobního styku s nimi, přece jen jsou jejich činy vyzýváni k dobrému a povzbuzováni k lepšímu, když nezapomenutelná svědectví představují synům otce, kteří žili již velmi dávno. Máme z toho pak nemalý užitek zvlášť tím, že poznáváme svou vlastní ubohost, když vidíme, jak bohatí na zásluhy byli oni a jak chudí jsme my. Mám za to, že blažený František byl přesvatým zrcadlem svatosti našeho Pána a obrazem jeho76 dokonalosti. Vše na něm – pravím – jeho slova i skutky mají jakýsi nádech božské libovůně. Jestliže se do nich někdo pečlivě zahledí a stane se pokorným žákem, rychle ho naplní spasitelným věděním a otevírají mu cestu k nejvyšší moudrosti. To, co jsem jakoby mimochodem předeslal, jak jsem psal, nepokládám za zbytečné. Naopak: chci z množství látky o něm něco málo předávat dál. Kéž by nám to světce přiblížilo a naši ospalou lásku vyburcovalo.

 

O duchu proroctví, který měl blažený František

I. kapitola

27. Blažený otec byl určitým způsobem vyvýšen nad věci tohoto světa a dovedl všechno světské podivuhodně přemáhat. Protože pohled své mysli stále upíral k nejjasnějšímu světlu, věděl z božského zjevení nejen, to co je třeba dělat, ale i prorockým duchem77 mnohé předpovídal, nahlížel do tajemství lidských srdcí78, poznával vzdálený stav věcí, předvídal a předpovídal věci budoucí. Příklady dokazují to, co jsme uvedli.

 

II. kapitola
Jak ve zdánlivě svatém bratrovi poznal licoměrníka

28. Jeden bratr, jak se na první pohled zdálo, byl přímo vzorem svatosti, ale přesto jeho chování bylo zvláštní. Stále se modlil a mlčení zachovával tak přísně, že se obvykle zpovídal ne slovy, ale jen posunky. Slova Písma svatého ho vždy velmi nadchla. Když je poslouchal, zakoušel nebeskou sladkost. Zkrátka všichni ho pokládali za třikrát svatého. Stalo se, že na to místo přišel blažený otec a viděl bratra, o němž slyšel, že je svatý. Všem, kdo ho vychvalovali a vynášeli, řekl: „Přestaňte, bratři, vždyť mi v něm chválíte ďábelský klam. 7 V pravdě vězte, že je to ďábelské pokušení a podvodná lest. Jsem si tím jistý a je to prokázáno tím, že se nechce zpovídat.“ Bratři to jen stěží přijímali, obzvláště světcův vikář. 10 „Jak by bylo možné,“ říkali, „aby se pod tolika známkami dokonalosti skrývala podvodná přetvářka?“ 11 Otec na to: „Napomeňte ho, ať se dvakrát týdně nebo jen jednou vyzpovídá; když tak neučiní, poznáte, že je pravda, co jsem řekl.“ 12 Tu ho vzal vikář s sebou79, nejprve s ním žertoval, ale pak mu uložil, aby se vyzpovídal. 13 Bratr se zdráhal, dal si prst na ústa a vrtěl hlavou, čímž dával najevo, že se zpovídat nebude. 14 Tu bratři oněměli, poděšeni jednáním falešného světce. 15 A onen bratr po nemnoha dnech80 dobrovolně opustil Řád a obrátil se ke světu, a tak se vrátil ke svému zvratku81. 16 Nakonec začal páchat zločiny a tak se připravil o kajícnost i o život.

17 Mějme se na pozoru před podivínstvím, které není ničím jiným než krásnou propastí. 18 Zkušenost s několika podivíny nám ukázala, že vystupují k nebeským výšinám a pak se řítí do propasti82. 19 Stejně tak si všimni i síly zbožné zpovědi, která svatého nejen utváří, ale dává ho i poznat.

 

III. kapitola
Podobný případ s jiným bratrem; proti podivínství

29. Něco podobného se stalo i s jiným bratrem, Tomášem ze Spoleta. Všichni měli jasný názor a s jistotou tvrdili, že je svatý. Později však odpadl, a tím se potvrdil úsudek svatého otce, že byl zvrácený. Nevydržel dlouho, protože ctnost, která se jen podvodně předstírá, nemá dlouhého trvání. Odešel, a když mimo řád umíral, tehdy poznal, co učinil.

IV. kapitola
Jak u Damiety předpověděl porážku křesťanů

30. Když křesťanské vojsko obléhalo Damietu, byl tam také Boží světec se svými druhy; v touze po mučednictví se totiž přeplavili přes moře. Když světec slyšel, že nadešel den bitvy, velmi ho to zarmoutilo a spolubratrovi pak pravil: „Dojde-li dnes ke střetnutí, jak mi to Pán vyjevil, pro křesťany to neskončí dobře. Řeknu-li jim to, budou mne pokládat za blázna; budu-li mlčet, neujdu výčitkám svědomí. Jak to vidíš ty?“ Jeho druh mu odpověděl: „Otče, za nic pokládej lidské soudy83; nebude to poprvé, co tě budou pokládat za hlupáka. Řiď se podle svého svědomí a boj se Boha víc než lidí84.“ Světec se ke křesťanům ihned obrátil se spasitelným napomenutím, a aby zabránil boji, oznamoval porážku. Ale pravdu měli za bajku, zatvrdili svá srdce a nechtěli se obrátit. Vyrazili tedy, došlo ke střetu, bojovalo se a naši nepříteli podlehli85. 10 Během boje zkoušený světec druhovi nařídil, aby se šel z návrší podívat. Poprvé ani podruhé neviděl bratr nic, a tak ho poslal, aby se šel podívat potřetí. 11 A hle, celé křesťanské vojsko se obrátilo na útěk86, a tak si z boje místo vítězství odnesli hanbu. 12 Touto velkou porážkou se zmenšil značně počet našich: bylo na šest tisíc padlých a zajatých. 13 Světec s nimi velmi soucítil; i oni svého činu neméně litovali. 14 Především oplakával Španěly, když viděl, že pro jejich statečnost v boji se jich vrátilo jen málo.

15 Kéž by se to dozvěděla světská knížata a pochopila, že není snadné bojovat proti Bohu87, to je proti vůli Páně. 16 Povýšená zpupnost mívá hrozný konec. Poněvadž důvěřuje ve vlastní sílu, nezaslouží si, aby jí nebe pomáhalo. 17 Má-li být dosaženo vítězství pomocí shůry, je třeba vést bitvy Duchem Božím.

 

V. kapitola
Jak poznal tajemství srdce jednoho bratra

31. 1 V té době, kdy se vracel ze Svaté země, doprovázel světce na cestách bratr Leonard z Assisi. Stalo se, že František, unaven cestou88, jel chvíli na oslu. Jeho druh, sám velmi unaven, šel s ním. A tu se projevil lidsky a sám pro sebe si říkal89: „Jeho a moji rodiče si spolu nehráli jako rovný s rovným. A tady to máš: on si jede na oslu, a já mu musím pěšky osla vést.“ Když takto smýšlel90, sestoupil náhle světec z osla a řekl: „Ne, bratře, nesluší se, abys ty chodil pěšky a já se vezl, neboť ve světě jsi byl urozenější a mocnější než já.“ Bratr byl ohromen91 a červenal se studem, že ho světec přistihl při těchto myšlenkách. Padl mu k nohám, s pláčem přiznal holou pravdu a prosil za odpuštění.

 

VI. kapitola

O bratrovi, nad nímž viděl ďábla; proti těm, kdo se oddělují od společenství

32. Byl i jiný bratr, slavný mezi lidmi svou pověstí, ale slavnější milostí před Bohem. Otec vší závisti mu však jeho ctnosti nepřál a přemýšlel, jak by strom sahající do nebe skácel a urval mu korunu. Stále kolem něho kroužil, všecko mu rozvracel, ničil a zpochybňoval, aby bratru nějak nastražil vhodná osidla. Vnukl mu myšlenku, že bude daleko dokonalejší, když se od ostatních odloučí, protože by se mohl vrhnout jen na něho samotného a snadněji ho povalit na zem, a když pak padne osamocen, nebude mít nikoho, aby ho zvedl92. Zkrátka: bratr se oddělil od Řádu a jako cizinec a poutník93 putoval světem. 5 Z hábitu učinil prostý šat, takže kapuci nosil nepřišitou na hábitu. Tak chodil světem a sám sebou ve všem pohrdal. Stalo se, když takto putoval, že brzy ztratil nebeskou útěchu a začal být zmítán prudkými pokušeními. Záplava mu pronikla až k duši94, a tak zkoušenému na těle i na duši, se mu stalo, že byl jako ptáče, které spěchá do osidla95. Už už mu hrozilo, že spadne do hlubin propasti, když na zbědovaného ubožáka shlédlo v dobrém oko96 otcovské Prozřetelnosti. Sužován výčitkami, vzpamatoval se97 a řekl si: „Nešťastníku, vrať se do Řádu, protože jen tam je tvá spása.“ 10 A neváhal, hned vstal a spěchal do matčina náručí.

33. Když však přišel k bratřím do Sieny, byl tam právě svatý František. Co se však nestalo! Jakmile světec bratra spatřil, úprkem od něho utíkal a zavřel se do cely. Bratry to rozrušilo a ptali se ho, proč tak utíkal. Světec jim řekl: „Co se divíte, že jsem utekl, nevšimli jste si proč? Utekl jsem se o pomoc k modlitbě, abych chybujícího zachránil. Viděl jsem na tom synovi cosi, co se mi právem nelíbilo, ale z milosti mého Krista všechen klam zmizel.“ Bratr padl na kolena a zahanben přiznal svou vinu. Světec mu řekl: „Pán ti odpusť, bratře, ale příště se chraň, aby ses pod rouškou svatosti neodloučil od svého řádu a od bratří!“ Stalo se pak, že jmenovaný bratr si společenství oblíbil a zvláštní oddanost choval k těm komunitám, kde se řehole přísněji zachovávala.

Veliká jsou Pánova díla ve sboru spravedlivých i ve shromáždění98! Vždyť ve společenství nalézají oporu ti, kdo jsou sužováni, padající jsou pozvedáni a vlažní jsou pobízeni. V něm se železo ostří železem99 a bratr bratrem podpírán stojí pevně jako opevněné město. 10 I kdybys pro zástup světských lidí Ježíše neviděl100, zástup nebeských andělů ti v tom bránit nebude. 11 Takže neutíkej, a budeš-li věrný až do smrti, dostaneš věnec života101.

 


1 Zmiňovaná generální kapitula se konala v Janově 2. října 1244 a osloveným generálním ministrem je Crescencius z Jesi (1244-1247).

2 Srv. Řím 12,2.

3 Z českých jmen je tomuto jménu významově nejblíže jméno Rostislav.

4 Srv. Ef 2,20-21; Gn 1,28.

5 Iz 26,8.

6 Srv. Jan 3,5.

7 Srv. Ef 2,3.

8 Sv. František byl pokřtěn v tehdejším biskupském kostele Panny Marie. Křtitelnice, v níž byl pokřtěn, byla později přenesena do katedrály sv. Rufína, kde se nachází dodnes.

9 Srv. Lk 1,57-63.

10 Srv. Lk 1,66.

11 Srv. Mt 5,9.

12 Mt 11,11.

13 Obě města spolu válčila v letech 1202-1209. Ke zmiňované velké bitvě došlo roku 1202 u Collestrady.

14 Srv. Žl 34[35],9.

15 Srv. Tob 4,7.

16 Srv. Kol 2,2-3.

17 Srv. Sk 9,6.

18 Srv. Gn 32,9.

19 1 Petr 5,3.

20 Srv. Ef 4,13.

21 Srv. Ez 23,17.

22 Srv. Žl 31[32],6.

23 Srv. Jan 17,9-12.

24 Srv. Mt 14,15-21.

25 Srv. Jan 6,15.

26 Srv. Kol 2,2.

27 Srv. Řím 13,7.

28 Srv. Ef 6,10.

29 Srv. Přís 27,7.

30 Srv. Sk 3,5.

31 Srv. Přís 27,7.

32 Jde o dřevěný kříž malovaný na způsob ikony, který se dnes nachází v bazilice sv. Kláry.

33 Do nebeského království.

34 Srv. Pís 5,6.

35 Srv. Sk 20,28. V latině je zde použito slovo ecclesia, které v češtině znamená církev nebo kostel.

36 Žl 108[109],28.

37 Srv. Sk 10,27.

38 Mt 6,9.

39 Jmenoval se Angelo.

40 Srv. Mt 19,29.

41 Srv. Jak 3,1.

42 Srv. Mt 19,21.

43 Lk 9,3.

44 Mt 16,24; Lk 9,23.

45 Srv. Flp 3,14.

46 Srv. Mt 13,3.

47 Srv. Řím 8,17.

48 Srv. Mt 14,27; 17,7.

49 Srv. Sk 23,9.

50 Srv. Lk 12,12.

51 Srv. Jan 15,19.

52 Latinský název Portiuncula v překladu znamená Kousíček.

53 Srv. Ef 2,20.21.

54 Srv. 2 Kor 8,2.

55 Srv. Mt 12,36.

56 Srv. 2 Tim 2,3.

57 Srv. Sk 9,31.

58 Srv. 2 Kor 11,27.

59 Srv. Sk 9,31.

60 Srv. Lv 2,13.

61 Srv. Jan 16,2.

62 Srv. Ef 4,3.

63 Srv. Lk 12,32.

64 Srv. Dan 13,52.

65 Srv. Kol 2,18.

66 Srv. Dan 10,7.

67 Srv. Mt 23,37.

68 Srv. Mt 1,24.

69 Srv. Žl 30[31],21.

70 Belial je starozákonní jméno pro satana.

71 Srv. Kol 3,14; Ef 4,3.

72 Srv. 2 Kor 2,15.

73 Srv. Žl 17[18],8. Autor tím míní papeže a kardinály.

74 Srv. Žl 129[130],1.

75 Srv. Řím 7,22; Ef 3,16.

76 Srv. Mdr 7,26.

77 Srv. Zj 19,10.

78 Srv. 1 Kor 14,25.

79 Srv. Lk 9,10.

80 Srv. Lk 15,13.

81 Srv. Přís 26,11.

82 Srv. Žl 106[107],26.

83 Srv. 1 Kor 4,3.

84 Srv. Lk 12,4-5; Sk 5,29.

85 K porážce došlo 29. srpna 1219.

86 Srv. Jer 49,24.

87 Srv. Sir 46,6.

88 Srv. Jan 4,6.

89 Srv. Lk 11,38.

90 Srv. Mt 1,20.

91 Srv. Est 7,6.

92 Srv. Kaz 4,10.

93 Srv. Žid 11,13.

94 Srv. Žl 68[69],2.

95 Srv. Přís 7,23.

96 Srv. Sir 11,13.

97 Srv. Sk 12,11.

98 Srv. Žl 110[111],1-2.

99 Srv. Přís 27,17.

100 Srv. Lk 19,3.

101 Srv. Zj 2,10.