Tomáš z Celana

Chórová legenda

Překlad: Štěpánka Ráchel Popková OSCCap.

Chórovou legendu napsal bratr Tomáš z Celana v letech 1230-32 (její datace je někdy posouvána do let 1243-1244). Obsahuje tentýž materiál, který autor použil při vytváření Prvního životopisu svatého Františka, ale tento společný základ byl značně zkrácen a přepracován k liturgickému použití. Nově vytvořená legenda se měla stát součástí breviáře každého menšího bratra, a měla se tedy opakovaně číst každý rok. Oproti Prvnímu životopisu Chórová legenda přináší několik nových informací. Jednak je to přesné datum smrti sv. Františka a pak v odstavcích 14-16 jsou uvedeny i některé dříve nezmíněné zázraky. Vliv Chórové legendy byl značný, vždyť po několik desítek let vtiskovala do myslí menších bratří obraz svatého Františka – a tento pak oni předávali dál svým kázáním. Tak vzniklo nejrozšířenější pojetí sv. Františka. Je to patrné např. ohledně jeho stigmat, o kterých v rozporu s Prvním životopisem Chórová Legenda 11 tvrdí, že byly přímo způsobeny serafínem. Jelikož Tomáš z Celana zde shrnuje již známé informace, slučuje do jedné kapitoly jak události z La Verny, tak i popis těla mrtvého světce, což v Prvním životopise uváděl odděleně (1Cel 94-95 a 112-113). Celkově se legenda snaží podat obraz evangelní dokonalosti nového způsobu řeholního života.

Sám autor legendy v prologu tvrdí, že ho jejím vypracováním pověřil jistý bratr Benedikt. Roku 1230 se v Assisi konala generální kapitula. Té se účastnil i bratr Benedikt z Arezza, který byl provinciálem v Řecku. Někteří badatelé se domnívají, že by to mohl být právě on, kdo požádal Tomáše z Celana, aby vypracoval legendu, kterou by bratři jeho provincie mohli používat při breviáři. Je to však zatím neověřená hypotéza. Po svém vzniku nepatřila tato legenda mezi životopisy „oficiální“, ale krátce nato byla přijata celým Řádem, a dokonce byla zařazena i do breviáře augustiniánů a benediktinů. Tím získala punc oficiální legendy svatého Františka.

Také v tomto díle používá Tomáš z Celana cursus. Především se jedná o cursus planus (přízvuky na druhé a páté slabice) a tu a tam používá i cursus tardus (přízvuky na třetí a šesté slabice).

 

1. Žádal jsi mě, bratře Benedikte, abych z Legendy o našem přeblaženém otci Františkovi něco vybral a uspořádal to do devíti kapitol1, které by bylo možné, protože budou dostatečně krátké, vložit do breviářů, a budou je tak mít všichni. Udělal jsem, co bylo v mých silách, a protože jsi muž vzácný Bohu2, s oddaností jsem vyhověl tvému přání, třebaže ne tak, jak by sis přál. Toužím po tom, aby odměnou za tuto malou práci bylo věčné ovoce svaté modlitby.

2. Blažený František pocházel z města Assisi. Odmalička byl vychováván tak, aby se choval marnivě. Stal se obchodníkem a téměř dvacet pět let svého života prožil naprázdno. Staral se jen o záležitosti tohoto světa a neusiloval ani v nejmenším o získání některé z ctností. Proto ho Pán stihl nemocí a silou pravice Nejvyššího se František změnil v jiného člověka, pohrdl vším bohatstvím světa a celým svým srdcem se vrhl na získávání nebeského království. Prodal všechno, co měl3, a získané peníze dal jakémusi chudému knězi. Ten ale ze strachu před Františkovými rodiči se zdráhal peníze přijmout. František je proto bez váhání odhodil přímo před ním pryč, protože je považoval za méně než prach. Pak byl svým tělesným otcem spoután, uvězněn a bit, ale pro Spasitelovo jméno nedbal o záchranu těla.

3. Lidé ho uráželi, házeli po něm bláto i kamení, ale on se pevně držel Boha a k tomu všemu se stavěl jako hluchý. Jednoho dne, když v evangeliu vyslechl to místo, kde se mluví o tom, jak Pán posílá učedníky, aby kázali, ihned se rozhodl ze všech sil toto zachovávat. Vyzul si boty, oblékl si chatrnou tuniku a opasek vyměnil za provaz, i to zbývající z evangelia, dokud žil, se snažil co nejpečlivěji do písmene naplnit. Opustil rodinu a pro svět mrtvý se beze strachu vydává na cestu. V zimě ho chytili loupežníci a nahého jej hodili do sněhu. Uchýlil se do nějakého kláštera, ale i tam jím pohrdali, a tak bez ničeho přišel a nahý odešel. V té době sám sebou čím dál tím víc pohrdal, odešel k malomocným, aby s velkou péčí ošetřoval ty, na které se předtím díval s velkým odporem. Čistil jim vředy, omýval hnisavé rány, objímal na nich to, co se ostatním hnusilo.

4. V té době Pán otevřel svou dlaň4, aby tímto požehnáním naplnil i ostatní. Dává Františkovi následovníky a druhy, které šťastný otec vychovává zbožným životem, učí je zachovávat evangelní dokonalost, přivlastnit si slávu nejvyšší chudoby a kráčet po cestě svaté prostoty. Všechny vybízel k pokání a Boží slovo hlásal spíše prostými slovy, ale s velkodušným srdcem. Všechna kázání začínal přáním pokoje a spásná milost přání pokoje ho ve všem předcházela. Proto mnozí, kteří pokoj, a tím i spásu nenáviděli, působením Páně5 přijali pokoj celým srdcem a stali se syny pokoje a služebníky věčné spásy. Vskutku mnozí urození i prostí, duchovní i laici šli v jeho šlépějích, a pohrdnuvše slávou světa, vložili si na šíji Boží jho.

5. Boží světec planul čistou láskou a zbožností, stále vytrvaleji se snažil postupovat dál v konání dobra a toužil se přiučit k prospěchu svému i svých druhů. Neustále se modlil, byl plný svaté zkroušenosti, stal se necitlivým k žádostem těla, byl uveden do Boží svatyně a jasně uviděl budoucí rozmnožení svého stádečka. Bohu vzdával díky a svým synům vyjevil toto i další věci, které viděl. Poté sepsal evangelní řeholi pro sebe a své bratry přítomné i budoucí, kterou pak pan papež Inocenc veden Boží milostí potvrdil. František se potom s důvěrou vydal do světa hlásat evangelium, nelichotil, pohrdal úlisnými slovy a největší učenci žasli nad moudrostí jeho odpovědí6. Podle evangelia rozdělil bratry vždy po dvou7 a poslal je do celého světa8. Nazval je menšími, aby zvláště ctností pokory ozdobili význam svého jména.

6. Bratry učil umrtvovat neřesti, potlačovat žádosti těla a vnější smysly činit necitlivými ke všemu, co by mohlo dráždit. Neboť i sám, jak byl zvyklý, když byl trýzněn tělesnou žádostí, často se vrhal do jámy plné ledu. Tento příklad umrtvování následovali i ostatní. Pečlivě zkoumal skutky bratří, nic nenechal nepotrestáno, a tak je učil nejvyšší poslušnosti. Vynikal neobyčejnou zdrženlivostí. Měnil chuť jídel a víno téměř nikdy nepil, a dokonce i vodu pil jen málo. Za lůžko mu sloužila holá zem a spal víc vsedě než vleže. Aby byl pokládán za opovrženíhodného a špatného, choval se velmi prostě a vyhýbal se všemu obdivu, aby nepropadl marnostem. Obzvláště si vážil kněží a učitele božského zákona zahrnoval zvláštní láskou.

7. Rosou Ducha svatého byl svlažován více než jiní a zasloužil si i dary zvláštních milostí. Vždyť uprostřed noci navštívil bratry v podobě slunce taženého na voze, pronikal svědomí, odhaloval skryté záležitosti srdce9, znal skutky těch, kteří nebyli přítomni, a předpovídal budoucí významné události. Tento světec sám směřoval až na samý vrchol dokonalosti, pln holubičí prostoty10, povzbuzoval všechno stvoření, aby milovalo Stvořitele. Kázal ptáčkům a oni ho poslouchali, dotýkal se jich a oni neodletěli, dokud jim to nedovolil. Když vlaštovky tak štěbetaly, že nemohl promluvit k lidu, přikázal jim, aby byly zticha, a ony hned zmlkly. Lesní zvířata, která ostatní pronásledovali, se k němu uchylovala, protože v něm poznala milosrdnou lásku a hledala u něho úkryt v nebezpečí. Jakou asi hořel láskou ke spáse lidí, když tak cítil i se zvířaty? Vždyť často zachraňoval beránky a ovce před zabitím pro krásu prosté přirozenosti a ze země sbíral i červy, aby jim neublížily kroky poutníků.

8. Když pozoroval slunce, měsíc a hvězdy, býval naplněn podivuhodnou a nepopsatelnou radostí ze Stvořitelovy lásky. Ostatně zemi i nebe, oheň i vzduch pobízel s nejupřímnější čistotou srdce, aby milovaly Boha. Jméno Páně, když je vyslovoval, stávalo se v jeho ústech nad lidské chápání sladším než med. Světem pohrdal a toužil po milosti mučednictví, aby mohl zemřít a být s Kristem11. Vydal se proto na cestu do Maroka, aby tam hlásal Miramolinovi Kristovo evangelium. Ale Boží vůlí byl odvolán zpět do Itálie. Ve třináctém roce od svého obrácení došel do Sýrie, spěchal k sultánovi, kde byl zastrašován mučením a kde se mu vysmívali; přesto kázal Krista a vrátil se zpět od nevěřících ke křesťanům.

9. Všichni ho velmi chválili12 a z Boží vůle den ode dne rostla důvěra a oddanost lidu k Františkovi. Všechen lid se sbíhal, aby ho viděl, a ze zbožné lásky utrhával části jeho hábitu. Mnoho lidí se obrátilo k Bohu a každý den značně narůstal počet bratří. Vycházeli mu vstříc a slavnostně ho vítali za hlaholu zvonů a s ratolestmi v rukou. Heretická nepravost byla zostuzena a katolická víra se pozvedala. Jistota jeho kázání tryskala z čistoty srdce a se stejnou odhodlaností promlouval jak k davům, tak i k hrstce lidí. Lidé mu přinášeli chleby, aby je požehnal, a ty pak dlouho uchovávali, neboť nemocní, když z nich ochutnali, byli uzdraveni.

10. Blyštil se světlem zázraků, vodu proměnil ve víno13. V Toscanelle postavil na nohy chromého, u Narni uzdravil mrzáka. Tamtéž slepé ženě, která už dlouho neviděla, navrátil zrak. V Gubbiu uzdravil ženu postiženou křivicí. Jednomu posedlému ďáblem navrátil neporušenost. Jakýmsi dalším ženám sužovaným zlými duchy uzdravil rozum i tělo. Provazy, kterými byl přepásán, byly léčeny různé nemoci. Na lodi rozmnožil jídlo a dovedl potápějící se loď do přístavu. S velikou zbožností se snažil rozjímat nad tím vším, co Kristus vykonal v těle, a k jednotlivým podrobnostem z jeho života byl velmi pozorný, aby mu z jeho konání nic neuniklo.

11. Dva roky předtím, než se jeho duch navrátil do nebe, služebník a přítel Boží František uviděl v božském vidění nad sebou ukřižovaného serafa, který mu vtiskl viditelným způsobem znamení svého ukřižování tak, že i on vypadal jako ukřižovaný. Ruce, nohy a bok měl poznačeny znameními kříže. Doopravdy se na něm objevily Kristovy rány. Jak jen mohl, snažil se je skrýt před zraky lidí, aby tak neznehodnotil to, čeho se mu dostalo milostí.

12. Ve stejné době bylo jeho tělo sužováno nemocí více než obvykle, a když se přiblížil jeho poslední den, byl už téměř slepý a jako kdysi patriarcha Jákob zkříženýma rukama požehnal svým synům14. Když nastal den jeho odchodu, přikázal bratřím, aby při jeho odchodu radostně zpívali Pánu chvály. Sám je pak přerušil slovy žalmu hlasitě k Pánu volám, hlasitě Pána zapřísahám15. Takto začal a dál v žalmu pokračoval. Nechal si předčítat evangelium a oblečen v kající šat se loučil se svými syny. Tak se jeho přesvatá duše odpoutala od těla, vstoupila do nesmírného světla a jeho tělo zesnulo v Pánu.

13. Kdosi viděl jeho duši, jak vystupuje k nebi vynášena na bílém obláčku16 a zářící jako hvězda. Odevšad se valily davy lidí, město Assisi se radovalo a celý kraj se sbíhal. Synové plakali z vnitřní radosti a líbali na otci znamení nejvyššího Krále. Jeho přesvaté tělo bylo pohřbeno v pokoji a pohřební obřady byly zakončeny zpěvem mnoha hymnů a chval.

14. Toho dne, kdy byl pohřben, vykonal mnoho znamení. Zbavil nemoci jednu malou dívenku stiženou křivicí. A pak i později, hlavně těm, kteří přišli uctít jeho památku, když byli těžce nemocní, dal milost zdraví. Mnohé mrzáky uzdravil tak, že mohli konat to, co dřív, dokonce i ty, kteří se se svým postižením narodili, kteří leželi s koleny přirostlými k trupu či s přeraženými údy. I ty, kteří jen leželi na lůžku a nemohli se hýbat, jen s něčí pomocí, a byli pro své pokřivené ruce a ostatní vyschlé údy předurčeni k pouhému soucitu.

15. Mnoha slepcům navrátil zrak, a to i těm, kteří dříve vůbec neviděli. Také jednomu člověku navrátil na původní místo oči vypadlé tak, že visely jen na tenké žilce na lících. Také hluchým navracel sluch a němým řeč17. Jednomu muži nechal narůst jazyk, protože i když ho měl i dříve, sotva ho bylo vidět, jak byl krátký. Očistil také dva malomocné18, z nichž jeden byl také chromý, ale byl uzdraven z obou chorob. Z mnoha posedlých vyhnal ďábla. Kristovou mocí uzdravil neznámé množství lidí trpících vodnatelností, křivicí a jinými nemocemi.

Ostatně v městě Capua vzkřísil z mrtvých jednoho chlapce, který při hře s ostatními chlapci spadl do řeky a kterého říční bahno na delší dobu skrylo jako hrob. V městě Siena jakéhosi mladíka zabil padající dům a ten při vzývání přesvatého otce Františka nejen že ožil, ale jevil se naprosto bez zranění. Na Sicílii slavně přivedl z podobné smrti zpět k životu jiného mladíka. A v Německu vskutku vzkřísil dalšího mrtvého. Dalších sedm, kteří již byli na odchodu, vytrhl z náručí smrti.

16. Ty, kteří trpěli kýlou tak, že jim i vnitřnosti vylézaly ven, zázračně uzdravil v jediném okamžiku. Uzdravení proběhlo tak rychle, že to uzdravení pokládali spíše za sen než za opravdové uzdravení. Milosrdně uzdravil i jednu ženu, která trpěla dvacet tři let krvavým výtokem19, a uzdravil i jinou, která trpěla stejnou nemocí po sedm let. Jeden klerik, který vypil něco smrtelně jedovatého20, tento jed při jeho vzývání vyzvracel. František byl láskyplný osvoboditel mnoha zajatců, jimž „otevřel vězení a rozlomil pouta“ a nechal je svobodně odejít.

Tak konal po celém světě opravdové zázraky a mnohé zachránil v různých neštěstích, a to mocí toho, jehož měl vždy rád, jehož z celé mysli miloval21 a jehož vždy nosil ve svém srdci.

17. Roku 1226 od vtělení Páně, v neděli 4. října, po dvaceti letech od chvíle, kdy dokonale přilnul ke Kristu, zbaven tíže pozemského života, blaženě ke Kristu odešel. Jelikož pak zazářil světlem nových zázraků, nejvyšší velekněz, šťastný papež Řehoř s celou církví zapsal Františka do seznamu svatých a ustanovil, aby se jeho svátek slavnostně slavil v den jeho smrti.

V jeho prospěch vydal mnohá rozhodnutí, k jeho slávě přikázal vystavět kostel, jehož náklady hradil, a sám položil základní kámen. Tento kostel také vyjmul z nižší církevní pravomoci. Poslal tam zlatý kříž zdobený drahými kameny, do něhož bylo vloženo dřevo z Pánova kříže. Poslal tam i další roucha a nádoby sloužící k službě u oltáře, a dokonce i slavnostní, nádherné ornáty. Oslavil toto místo také tím, že s ním spojil mnohé odpustky a dispense, a proto také den ode dne rostla víra a oddanost lidu ke chvále a slávě všemohoucího Boha, který žije a kraluje na věky věků. Amen.

 

1 Není známo, jak byla legenda původně rozdělena do devíti kapitol, neboť v žádném z dochovaných rukopisů se toto rozdělení nezachovalo. Možné řešení nabízí např. anglická verze Františkánských pramenů: I (2-3), II (4-6), III (7-9), IV (10-11), V (12-13), VI (14), VII (15), VIII (16), IX (17).

2 Srv. Dan 9,23.

3 Srv. Mt 19,21.

4 Srv. Přís 31,20.

5 Srv. Mk 16,20.

6 Srv. Lk 2,47.

7 Srv. Lk 10,1.

8 Srv. Mk 16,15.

9 Srv. 1 Kor 14,25.

10 Srv. Mt 10,16.

11 Srv. Flp 1,23.

12 Srv. Lk 4,15.

13 Srv. Jan 2,9.

14 Srv. Gn 48,14-15.

15 Srv. Žl 141[142],2-8.

16 Srv. Zj 14,14.

17 Srv. Mk 7,37.

18 Srv. Lk 7,22.

19 Srv. Mt 9,20.

20 Srv. Mk 16,18.

21 Srv. Lk 10,27.