CLXIII. kapitola

O jeho smrti a co jí předcházelo

217. Když bratři hořce plakali a nedali se utěšit, dal si svatý otec přinést chleba. Ten pak požehnal, lámal a podával každému kousek k jídlu. Také dal přinést evangeliář a prosil, aby mu přečetli evangelium podle Jana od toho místa, které začíná: Bylo to před velikonočními svátky1 ... Vzpomněl tak onu posvátnou večeři, kterou Pán se svými učedníky2 slavil naposledy. 4 A toto všechno učinil, aby její památku uctil a také aby ukázal, že má bratry rád.

Těch několik dní, které mu do jeho přechodu [na věčnost] ještě zbývaly, strávil ve chválách a i své vskutku milované druhy3 vyzýval, aby spolu s ním chválili Krista. On sám, nakolik mohl, zpíval tento žalm: Hlasitě k Pánu volám, hlasitě Pána zapřísahám4. Také všechno stvoření zval ke chvále Boží5 a slovy písně, kterou dříve složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i samotnou smrt, všem hroznou a všemi nenáviděnou, vyzýval ke chvále, šel jí radostně vstříc a zval ji k sobě na návštěvu: „Buď vítána,“ pravil, „moje sestro smrti6!“ Lékaři7 řekl: „Jen odvahu, bratře lékaři, řekni mi, že smrt je už blízko, vždyť mi bude branou k životu!“ 10 Bratřím pak řekl: „Až uvidíte, že umírám, položte mne nahého na zem, jak už jste to viděli, a ponechte mne tak po smrti ležet aspoň tak dlouho, než se klidně ujde míle.“

11 Když pak přišel čas a naplnila se na něm všechna Kristova tajemství8, vznesl se blaženě k Bohu.

Jak jeden bratr viděl duši svatého otce při jeho přechodu [na věčnost]

217a9. Jistý bratr z jeho učedníků, velmi chvalné pověsti10, viděl duši přesvatého otce jako hvězdu11 o velikosti měsíce a zářící jako slunce, rozprostírající se nad mnoha vodami, nesenou bílým obláčkem12, jak stoupá přímo k nebi.

Pak se sešel veliký zástup lidu13, který chválil a velebil jméno Páně14. Celé Assisi se tam přihnalo i celý kraj přispěchal, aby viděli veliké Boží skutky15, které Pán na svém služebníkovi ukázal. Synové naříkali, že ztratili takového otce, a slzami i vzdechy projevovali své zbožné city. Avšak nový zázrak proměnil jejich nářek v jásot a jejich smutek v radost. Viděli tělo blaženého otce, ozdobené znameními Kristových ran, uprostřed jeho rukou i nohou byly nejen rány po hřebech, ale samotné hřeby, utvořené a vyrostlé z tkáně těla, černavé jako železo, a viděli pravý bok, zbarvený krví. Jeho tělo, dříve od přirozenosti snědé, zářilo jasným světlem a bylo tak příslibem odměny blaženého vzkříšení. Jeho údy nebyly ztuhlé, jak bývá u mrtvých, nýbrž se staly ohebnými a měkkými, jako tomu bývá u malých dětí.

Další 

1 Jan 13,1.

2 Srv. Mt 26,20.

3 Jistě mezi nimi byli i bratr Anděl a bratr Lev.

4 Žl 141[142],2-8.

5 Srv. Lk 18,43.

6 Jde o narážku na Františkovu Píseň bratra Slunce.

7 Podle dochovaných pramenů jde o lékaře jménem Bongiovanni.

8 Srv. Kol 4,3.

9 První odstavec této kapitoly schází v assiském rukopisu a byl převzat z 1Cel 110. Zbytek kapitoly je téměř celý převzat z 1Cel 112.

10 Bratr Jakub z Assisi.

11 Srv. Sir 50,6.

12 Srv. Zj 14,14.

13 Srv. Sk 21,30.

14 Srv. Lk 2,20.

15 Srv. Sk 2,11.