O smrti svatého otce

CLXII. kapitola

Jak bratry napomínal a nakonec jim požehnal1

214. Při smrti člověka, praví moudrý, vyjdou jeho skutky najevo2, a to, jak jsme poznali, se na tomto světci krásně vyplnilo. Ten, který odvážně běžel duchovní cestou Božích přikázání, po stupních ctností vystoupil na vrchol a jako kujný kov pod ranami kladiva mnohých utrpení byl přiveden k dokonalosti a uviděl naplnění veškeré dokonalosti3. Tehdy jeho podivuhodné skutky zazářily ještě jasněji a jasně se zablýskla pravda, že všechno, co žil, bylo božského původu, když pošlapal vábení smrtelnosti a svoboden stoupal k nebi. Vždyť žít pro svět pokládal za hanebné, ty své miloval až do konce4 a s písní na rtech přijímal smrt.

Když se přiblížil jeho poslední den, v němž odebrané světlo pomíjivé mělo vystřídat světlo věčné, svými příkladnými ctnostmi ukázal, že už se světem nemá nic společného. Neboť umořen tak těžkou nemocí, která ukončila celé utrpení, dal se nahý položit na holou zem, aby v oné poslední hodině, v níž nepřítel mohl ještě naposledy vzplanout hněvem, bojoval jako nahý s nahým. Po pravdě řečeno, beze strachu očekával vítězství a v sepjatých rukou jako by držel vavřín spravedlnosti5. Tak ležel na zemi, svlečen ze svého hrubého roucha, a jako obvykle pozvedl svou tvář k nebi6, a když celou bytostí očekával onu slávu7, levou rukou přitom ukrýval ránu v pravém boku, aby ji nebylo vidět. 9 A bratřím řekl: „Udělal jsem, co jsem měl udělat8, teď ať vás Kristus učí, co máte dělat vy!“

215. Když ho synové takto viděli, prolévali potoky slz, ze srdce velmi vzdychali a podléhali veliké bolesti. Když se vzlykot trochu utišil, povstal jeho kvardián9, který z Božího vnuknutí poznal světcovo přání, vzal hábit, kalhoty a čepici z hrubé látky a otci řekl: „Věz, že ti tento hábit, tyto kalhoty i čepici půjčuji mocí svaté poslušnosti! 4 A abys věděl, že ti tyto věci vůbec nepatří, odmítám ti moc komukoli je darovat.“ Světec se zaradoval a zaplesal v srdci, protože viděl, že se mu podařilo zůstat paní chudobě věrným až do konce. Všechno to totiž udělal z horlivosti o chudobu, neboť nechtěl ani při smrti mít vlastní hábit, nanejvýš od jiného vypůjčený. Tu čepici z hrubé látky, třebaže by měla být z jemné vlněné látky, nosil na hlavě, aby ukryl jizvy, které zůstaly po vypalování kvůli léčbě očí.

216. Pak světec vztáhl ruce k nebi a velebil svého Krista, že nyní zbaven všeho, může k němu odejít svobodný. Aby však ukázal, že je ve všem pravým následovníkem Krista, svého Boha, miloval až do konce10 bratry a syny, které miloval od počátku. Dal tedy k sobě zavolat všechny bratry, kteří byli přítomni, a kvůli své smrti je hladil útěchyplnými slovy a s otcovskou láskou je vyzýval, aby milovali Boha. Pak mluvil o zachovávání trpělivosti a chudoby, přičemž dával přednost svatému evangeliu před ostatními ustanoveními. Všichni byli shromážděni kolem něho. Vztáhl svou pravici ke všem bratřím, kteří seděli kolem něho, a počínaje svým vikářem pokládal ji každému na hlavu11 6 A říkal: „Buďte sbohem, synové všichni, v bázni Páně12 a zůstávejte v ní navždy! 7 A protože se blíží pokušení a zkoušky, blahoslavení budou ti, kdo vytrvají až do konce v tom, co započali. Já už spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny odevzdávám.“ A v přítomných požehnal i všechny ostatní bratry, roztroušené po širém světě, a ty, kdo po nich přijdou, až do konce věků.

10 Ať si nikdo toto požehnání, které udělil nepřítomným v přítomných, nepřisvojuje. Co bylo napsáno jinde a obsahuje něco zvláštního, je třeba vztahovat spíše na úřad13.

 Další

1 2Cel značně opravuje popis smrti sv. Františka. Nemůže zcela popřít své první vyprávění, ale nezmiňuje se o Jákobovi, o zkřížených rukou, ale jen o požehnání všem bratřím pravou rukou, při kterém byl zmíněn nejmenovaný vikář (v době sepsání 2Cel již asi nemohl být zmíněn, neboť byl roku 1239 sesazen a exkomunikován). 2Cel 216 dokonce říká, že si toto požehnání nikdo nemůže přisvojovat, neboť nebylo určeno osobě, ale úřadu. Pojetí 1Cel však z Řádu docela nevymizelo, neboť 2Cel nebyl zdaleka tak rozšířený jako 1Cel.

2 Srv. Sir 11,28.

3 Srv. Žl 118[119],96.

4 Srv. Jan 13,1.

5 Srv. 2 Tim 4,8.

6 Srv. Job 11,15.

7 Srv. Sk 7,55.

8 Srv. 1 Král 19,20.

9 Bratr Angelo da Rieti.

10 Srv. Jan 13,1.

11 Srv. Gn 48,14.

12 Srv. Sk 9,31.

13 Tomáš z Celana tak neodvolává, ale upřesňuje, co napsal ve svém Prvním životopise 108,3-7.