O nemocech svatého Františka

CLX. kapitola

Rozmluva s bratrem o tom, jak se má tělu pomáhat

210. Velkými útrapami a těžkými nemocemi zaměřil hlasatel Boží František své kroky na stezky Kristovy a necouvl zpátky ani krok, dokud to, co dokonale započal, ještě dokonaleji také nedokončil. Neboť i když byl vysílen a na celém těle nemocemi oslaben, nikdy se nezastavil v běhu o dokonalost, nikdy nepopustil v přísné kázni. 3 I když bylo tělo někdy už úplně vyčerpáno, nedokázal mu bez výčitek svědomí ulevovat. Když někdy, i když nechtěl, musel slabosti těla zmírnit blahodárnými léky, protože jeho síly byly téměř u konce, oslovil při té příležitosti jednoho dne bratra, o němž věděl, že mu dá užitečnou radu: „Co si myslíš, drahý synu, o tom, že mě mé svědomí často obviňuje z péče o tělo? Bojí se, že bych mu mohl příliš povolovat a že bych se snažil mu vycházet vstříc vybranými léky. Ale ono už dlouhou nemocí zchřadlo a po ničem netouží a nic už mu nechutná.“

211. Synovi Pán vnukl tuto odpověď, proto otci řekl: „Otče, řekni mi, jestli chceš, jak poslušně tvé tělo poslouchalo tvé rozkazy, dokud ještě mohlo?“ František na to odpověděl: „Můj synu, musím mu dosvědčit, že ve všem poslouchalo a v ničem se nešetřilo, naopak, odvážně plnilo všechny mé příkazy. Nevyhýbalo se námahám, neuhýbalo před nepohodlím, jak jen mohlo nařízené plnilo. Já i moje tělo jsme byli zajedno v tom, že jsme bez rozporů sloužili Kristu Pánu1.“ Bratr mu na to odvětil: „Otče, kdepak je tvá štědrost, láska a veliká moudrost? Takhle se odplácí věrným přátelům2, dobrodiní beze všeho přijímat a v dobách nouze příteli neodplácet podle zásluhy? Co bys mohl pro Krista, svého Pána, udělat bez pomoci svého těla? Nevystavovalo se pro to, co jsi dělal, jak sám říkáš, jakýmkoli nebezpečím?“ „Uznávám, můj synu,“ řekl Otec, „že máš pravdu.“ 10 Syn mu na to odvětil: „Myslíš tedy, že je rozumné tak věrného přítele v těžké nouzi opustit, ač se ti kdysi dal se vším a i na smrt by šel? 11 Toho se varuj, otče, pomocníku a berlo sklíčených, ať je od tebe daleko tento hřích proti Pánu3.“ 12 „Požehnán buď i ty, synu,“ řekl František, „že jsi na mé pochyby dal moudře tak uzdravující lék.“ 13 A s radostí začal k svému tělu promlouvat: „Těš se, bratře tělo, a odpusť mi, neboť již budu ochotně plnit tvá přání a budu rád spěchat, abych ti ulevil ve tvých nářcích.“

14 Ale co mohlo již zničenému tělu ještě působit radost? 15 Co je mohlo udržet, když už se celé hroutilo? 16 František již odumřel světu, ale žil v něm Kristus4. 17 Radosti světa mu byly křížem, protože ve svém srdci nosil zakořeněný Kristův kříž5. 18 Proto na jeho těle zazářila stigmata i navenek, jelikož tento hluboký kořen vrůstal do jeho duše.

 Další

1 Srv. Kol 3,24.

2 Srv. Sir 6,14.

3 Srv. 1 Sam 12,23.

4 Srv. Gal 2,19-20.

5 Srv. Gal 6,14.