CLIX. kapitola

O vidění, kterým se doporučuje Řehole

209. Jednou měl přesvatý otec vidění, pocházející z nebe, které se vztahovalo na Řeholi. Bylo to v době, kdy se bratři o potvrzení Řehole radili, a světci, který se o toto jednání velmi zajímal, bylo ve snu ukázáno toto. Zdálo se mu, že musel ze země sesbírat mnoho malých drobtů a musel je rozdávat mnoha hladovým bratřím, kteří stáli okolo něho. On se však bál tak malinkaté drobty rozdávat, obával se totiž, že mu vypadnou z ruky, jak byly maličké. Tu slyšel shůry hlas: „Františku, udělej ze všech těch drobtů hostii a dej z ní jíst těm, kdo chtějí jíst!“ Učinil tak, a kdo z ní zbožně nepřijal, nebo přijímat pohrdal, byl brzo stižen zjevným malomocenstvím. Ráno to vše světec vyprávěl spolubratřím a rmoutil se, že nepochopil tajemství vidění. Po chvíli však, když se vroucně modlil, uslyšel z nebe hlas: „Františku, drobty ve snu včerejší noci jsou slova evangelia, hostie je Řehole a malomocenství je hříšnost.“

Věrnost, kterou slíbili, nepokládali tehdejší bratři za těžkou či tvrdou, neboť byli ochotni zachovávat daleko víc, než velela povinnost. Není divu, že pro nedbalost či zahálku není místa tam, kde ostruha lásky pobízí stále k vyššímu.

Další