CLII. kapitola

O úctě k Tělu Páně

201. S celou vroucností srdce horlivě uctíval svátost Těla Páně, velmi žasl nad drahou blahosklonností a milostivou láskou. Za nemalý prohřešek pokládal, když nebyl denně na mši svaté, i když to bylo možné. Často chodil k přijímání, a to tak zbožně, že i druhé strhával ke zbožnosti. Onen přesvatý děj sledovával s velikou úctou a celý se přinášel jako oběť, a když přijímal obětovaného Beránka, obětoval mu svého ducha s tím ohněm, který na oltáři jeho srdce vždy plápolal.

Proto také miloval Francii, že byla milovnicí Těla Páně, a pro tuto posvátnou úctu si přál tam i zemřít.

Jednou chtěl vyslat bratry do světa s drahocennými nádobami, aby Eucharistii uložili co nejdůstojněji všude, kde by viděli, že se cena našeho vykoupení nedůstojně uchovává.

Také chtěl, aby se kněžským rukám, kterým je dána božská moc k vykonávání této svátosti, prokazovala veliká úcta. Často říkával: „Kdybych náhodou potkal z nebe přicházejícího světce a současně i chudého, prostého kněze, nejprve bych vzdal čest1 knězi a hned mu políbil ruku. Pak bych řekl: „Počkej, svatý Vavřinče2, neboť jeho ruce se dotýkají Slova života3 a jsou obdařeny čímsi nadlidským.“

 Další

1 Srv. Řím 12,10.

2 Sv. Vavřinec byl jen jáhen – podobně jako sv. František.

3 Srv. 1 Jan 1,1.