CXLI. kapitola

Co světec odpověděl na otázku o ministrech

188. Na otázku jednoho bratra, proč se přestal starat o bratry a předal je do rukou jiného, jako by mu po nich už nic nebylo, odpověděl: „Synu, miluji bratry, jak jen mohu. Kdyby však kráčeli v mých šlépějích, miloval bych je ještě víc a nepředal bych je jinému. Mezi představenými jsou totiž někteří, kteří je vodí na jiné cesty a staví jim před oči staré vzory1 a na má napomenutí málo dbají. Ale nakonec se uvidí, co udělali.“

5 A brzy potom, když se nemoc velmi horšila, se v pohnutí mysli na lůžku vzpřímil a pravil: „Kdo jsou ti, kdo Řád můj i mých bratří vyrvali z mých rukou? Až přijdu na generální kapitulu, ukážu jim, co je mou vůlí!“ 7 A onen bratr dodal: „A to nevyměníš ty provinční ministry, kteří tak dlouho zneužívali svobody?“ Ale otec na to řekl s povzdechem hroznou větu: „Ať žijí, jak se jim zlíbí, neboť menší je zhouba některých než zavržení mnohých!“

To, co řekl, neplatilo všem, ale jen těm, kdo si pro dlouhou dobu, strávenou v úřadě představeného, činili na něj nárok jako na dědictví. 10 Všem řádným představeným zvláště kladl na srdce, aby svůj způsob života neměnili, leč k lepšímu, aby přízeň pro sebe nehledali, aby nezneužívali svou moc, ale plnili svou povinnost.

 Další

1 Někteří představení v Řádu podléhali tlakům zvenčí a snažili se Františkův řád vměstnat do starých mnišských struktur.