CXXVII. kapitola

Sokol

168. Jednou, když se blažený František, podle svého zvyku, opět uchýlil do jisté poustevny1, aby unikl přítomnosti lidí a rozhovorům s nimi, hnízdil v těch místech sokol, a ten se s ním velmi spřátelil. 2 V noci, vždy v hodinu, kdy světec vstával k modlitbě hodinek, ho budil svým křikem ze spánku. 3 A Božímu světci to bylo velmi milé, protože svou starostlivostí, kterou ho vskutku zahrnoval, zaháněl od něj každou zahálku. Když se světec roznemohl těžší nemocí než obvykle, sokol ho šetřil a neoznamoval mu doby nočních bdění. Jako by byl Bohem poučen, ozýval se teprve za ranního šera jako slabé vyzvánění zvonu.

Nelze se divit, že ostatní tvorové ctili vroucího milovníka Stvořitele.

Další 

1 Podle sv. Bonaventury (VětLeg VIII,10) to byla La Verna.