CXII. kapitola

Popis pravého poslušného a o třech stupních poslušnosti

152. Když jednou blažený František seděl se spolubratry, takto si povzdechl: „Na celém světě snad není jediný řeholník, který by svého představeného dokonale poslouchal.“ Druhové mu řekli s pohnutím: „Řekni nám, otče, jaká je dokonalá a nejvyšší poslušnost?“ A František ve své odpovědi přirovnal dokonale poslušného řeholníka k mrtvole: „Vezmi bezduché tělo a polož je, kam chceš. Uvidíš, že se proti tomu nebude bránit, nebude reptat na to, kde je, nebude křičet, že ho přemístili. Když ho posadí na trůn, nebude se dívat vzhůru, ale dolů. Když ho obléknou do purpuru, bude dvojnásob bledý. Tak vypadá opravdu poslušný. Nevynáší soudy o tom, proč ho někam posílají, nestará se o to, na které místo ho dávají, nedomáhá se toho, aby ho přeložili. Povýší-li ho k nějakému úřadu, zachová obvyklou pokoru. Čím víc ho uctívají, za tím nehodnějšího se pokládá.“

Jindy, když hovořil o poslušnosti, nazval povolením to, co se obdrží po prosbě, a to, co se někomu ukládá, aniž o to prosil, nazval svatou poslušností. 9 O obojím tvrdil, že je dobré, ale to druhé měl za jistější.

10 Ale za nejvyšší poslušnost, na níž tělo a krev1 nemají podíl, bylo podle něj jít „z Božího vnuknutí mezi nevěřící2“, a to jak z touhy prospět bližním, tak z touhy po mučednictví. 11 Prosit o toto pokládal za velmi milé Bohu.

Další 

1 Srv. Mt 16,17.

2 Srv. NepŘeh 16,3; Řeh 12,1.