CIX. kapitola

O jeho pokoře vůči svatému Dominikovi a opačně; jejich vzájemná láska

148. Svatý Dominik a svatý František, jasná světla země, byli právě1 v Římě u pána z Ostie, pozdějšího papeže. Když spolu krásně rozmlouvali o Pánu, řekl jim biskup: „V prvotní církvi byli pastýři církve chudí, byli to lidé planoucí láskou a ne žádostivostí. Proč nevzít z vašich bratří biskupy a preláty, kteří by ostatní převyšovali učením i příkladem2?“ Mezi světci vznikl spor, kdo má odpovědět. Ne, že by se chtěli zmocnit odpovědi pro sebe, ale nabízeli ji jeden druhému. Navzájem si dávali přednost, neboť taková byla jejich vzájemná úcta. Pokora přemohla Františka, že se neprosadil, přemohla i Dominika, že v pokorné poslušnosti odpověděl první. Řekl tedy blažený Dominik: „Pane, moji bratři jsou – račte tomu správně rozumět – vysoko postaveni, a pokud jde o mě, nedovolím, aby dosahovali jiný druh hodnosti.“ Když takto krátce odpověděl, uklonil se biskupovi blažený František a řekl: „Pane, moji bratři se nazývají menšími, aby nechtěli být velkými3. Jejich povolání žádá, aby žili v poníženosti a kráčeli ve šlépějích Kristovy4 pokory a byli nad ostatní vyvýšeni až při navštívení duší5. 10 Chcete-li, aby v Boží církvi přinášeli užitek, zachovávejte je v tom stavu, k němuž jsou povoláni, a i kdyby nechtěli, veďte je zpět na poslední místo. 11 Proto vás, otče, prosím, nedopusťte, aby přijímali vyšší církevní úřady, aby nebyli tím pyšnější, čím jsou chudší, a aby se nevypínali nad ostatní.“ 12 To jsou odpovědi obou světců.

149. Co tomu říkáte vy, synové svatých? Žárlivost a závist6 ukazují, že jste klesli, a neméně vaše touha po poctách ukazuje, že jste nepravými potomky. Navzájem se koušete a požíráte7, boje a sváry však vznikají jen z vášní. Měli byste zápasit s mocnostmi temnoty8, vést tuhý boj9 proti šikům démonů, a vy obracíte ostří meče jeden proti druhému. S tváří obrácenou ke slitovnici, hleděli10 na sebe vlídně, otcové plní moudrosti11; avšak synové, plní závisti12, jsou si na obtíž už na pohled13. Ale co se dá dělat s tělem, když je srdce rozdělené? Hlásání víry by na celém světě jistě přinášelo daleko větší užitek, kdyby služebníky Božího slova pevněji spojovalo pouto lásky. Vždyť o tom, co říkáme nebo učíme, vznikají pochybnosti často právě proto, že se u nás ukazují zjevné známky kvasu nelásky. Vím, že vinu na tom nemají dobře smýšlející, ale zlovolní, o nichž si myslím, že by měli být propuštěni, aby nenakazili svaté. 9 A co mám říci o těch, kdo pomýšlejí na vysoká místa14? 10 Po cestě pokory, ne vznešenosti, vešli otcové do království; synové, kteří chodí v kruhu ctižádosti, nehledají cestu do nebeského města. 11 Co se dá dělat, když nepůjdeme touto cestou, slávy nedosáhneme. Pane, ať se nám to nestane! 12 Dej, ať jsme pokornými žáky pod křídly pokorných učitelů. 13 A dej, ať jsou k sobě laskaví, kdo jsou příbuzní duchem, abys uviděl syny svých synů, pokoj buď s Izraelem15!

 Další

1 K tomuto setkání došlo pravděpodobně v letech 1219-1221.

2 Srv. Tit 2,7.

3 Srv. Mt 20,26.

4 Srv. 1 Petr 2,21.

5 Srv. Mdr 3,13.

6 Srv. 1 Mak 8,16.

7 Srv. Gal 5,15.

8 Srv. Ef 6,12.

9 Srv. Mdr 10,12.

10 Srv. Ex 25,20.

11 Srv. Řím 15,14.

12 Srv. Řím 1,29.

13 Srv. Mdr 2,14.

14 Srv. Řím 12,16.

15 Srv. Žl 127[128],6. Roku 1255 dva nejvyšší představení Řádu menších bratří (Jan z Parmy) a Řádu kazatelů (Umberto dei Romani) napsali svým podřízeným okružní listy, ve kterých je žádali o svornost. Ta už pak byla narušována jen zřídka doktrinálními spory.