CIII. kapitola

Jeho pokora vůči biskupu z Terni a jednomu sedlákovi

141. Po skončeném kázání přede vším lidem z Terni chválil biskup1 tohoto města Františka takto: „V této poslední době oslavil Bůh svou církev skrze tohoto chudého a přehlíženého, prostého a nevzdělaného muže. Proto musíme Pána vždy chválit, vždyť víme, že takto nejedná s každým národem2.“ Když to světec slyšel, velmi se zaradoval, protože ho biskup prohlásil za bezvýznamného člověka. Když vstoupili do kostela, padl biskupovi k nohám a řekl: „Pane biskupe, opravdu jsi mi prokázal velikou čest, neboť ty jediný jsi opravdu moje zachoval neporušené, zatímco ostatní mi to loupí. Jako moudrý muž jsi oddělil bezcenné od cenného. Bohu jsi vzdal chválu a mně jsi nechal nepatrnost.“

142. Boží muž se však nebyl pokorným jen vůči výše postaveným, nýbrž i vůči sobě rovným a opovrhovaným. Ochotněji přijímal napomenutí a pokárání, než je sám dával. Jednou, když nemohl jít pro nemoc a slabost pěšky a jel na oslu, míjel sedláka, který pracoval na poli. Ten k němu přiběhl a zvědavě se ho dotazoval, je-li on ten bratr František. Boží muž mu pokorně odpověděl, že jím je. Nato sedlák řekl: „Snaž se tedy být tak dobrý, jak to o tobě všichni říkají, neboť je mnoho těch, kteří ti důvěřují! Napomínám tě proto, abys nikdy nebyl jiný, než se od tebe očekává.“ Když to Boží muž František uslyšel, sesedl s osla, padl před sedlákem na kolena, pokorně mu políbil nohy a děkoval mu, že se ho uvolil napomenout.

Ačkoli byl tak známý a slavný, že ho mnozí pokládali za světce, přece se před Bohem i před lidmi pokládal za bezvýznamného. Nezpyšněl pro svou slávu a svatost, ani pro množství a svatost bratří a synů, kteří mu byli dáni jako první odměna za zásluhy.

 Další

1 Byl to biskup Raniero (1218-1253). K této události zřejmě došlo roku 1218.

2 Srv. Žl 147,20.