O pokoře

CII. kapitola

Františkova pokora v chování, smýšlení i žití a proti svévoli

140. Pokora je strážkyní i ozdobou všech ctností. Není-li základem duchovní budovy, tato se zřítí, ačkoli se zdá, že narůstá. Tou František oplýval ve zvláštní míře, aby tak nic nescházelo muži zahrnutému tolika dary. Sám se nepokládal za nic jiného než za hříšníka, ač byl ozdobou a září svatosti v každém ohledu. 5 V tom sám sebe vychovával, aby položil pevný základ tomu, co se naučil od Krista. Zapomínal na to, co získal, a před oči si stavěl jen své nedostatky, přesvědčen o tom, že má více nedostatků než kladů. Měl jedinou ctižádost: být lepší. Nikdy se proto s ctností nespokojil a stále přidával nové.

8 V chování byl pokorný, ve smýšlení pokornější a v hodnocení sebe sama nejpokornější. To, že kníže Boží1 byl představeným, se dalo poznat jen podle tohoto nejjasnějšího znamení, že mezi menšími byl nejmenší. 10 Tato ctnost, tento titul, toto znamení hlásalo, že je generálním ministrem. 11 Jeho řeči scházela jakákoliv vznešenost, jeho gestům jakákoliv okázalost, jeho skutkům jakákoliv nadřazenost.

12 Zjeveními se mu dostalo znalosti o mnoha věcech. Když však mluvil s druhými, dával přednost jejich názorům. 13 Radu spolubratří považoval za jistější a cizí názor viděl jako lepší než svůj vlastní. 14 Říkával, že pro Pána všecko ještě neopustil ten, kdo si nechal měšec vlastního mínění. 15 Raději měl, když ho kárali, než když ho chválili, protože to první vede k polepšení, to druhé svádí k pádu.

 Další

1 Srv. Gn 23,6.