O ukrývání stigmat

XCVIII. kapitola

Co František odpovídal těm, kdo se ho ptali na stigmata, a jak se je snažil skrývat

135. Nebylo by správné přejít mlčením, jak bedlivě skrýval znamení ran Ukřižovaného, které ctí i nejvyšší duchové. V prvých měsících, kdy Kristova láska přetvořila milujícího ke svému obrazu1, začal zahalovat a skrývat ten poklad tak pečlivě, že dlouho ani ti nejbližší o tom nevěděli. Božská prozřetelnost však nechtěla, aby stigmata zůstala navždy utajena a aby je nespatřily ani oči jeho blízkých. Nic tomu nestálo v cestě, neb se nacházela na viditelných místech. Jednou tedy spatřil jeden z druhů znamení ran na jeho nohou a řekl mu: „Bratře dobrý, co to je?“ On odpověděl: „Starej se o sebe!“

136. Jindy si týž bratr vyžádal jeho hábit, aby jej vyčistil, a zjistil na něm stopy krve. Když jej světci vracel, řekl: „Odkud je ta krev, jíž je hábit nasáklý?“ Světec si položil prst na oko a řekl: „Zeptej se, co to je, když nevíš, že je to oko.“

Málokdy si umýval ruce celé, spíš smáčel jen prsty, aby se to okolostojícím neprozradilo. Nohy si umýval velmi zřídka a velmi tajně. Když ho někdo prosil, aby mu podal ruku k políbení, vystrčil jen prsty, aby je bylo možno políbit. Někdy místo ruky podával jen rukáv.

Na nohy si bral vlněné ponožky, aby je nebylo vidět, a na rány si dával kůži, aby zmírnil drsnost vlny. Ačkoli svatý otec před svými druhy nemohl rány na rukou a na nohou úplně ukrýt, přesto těžce nesl, když je někdo viděl. Pročež i sami druhové, plni ducha moudrosti, sami odvraceli oči, když někdy musel obnažit ruce nebo nohy.

 Další

1 Srv. 2 Kor 3,18.