O nejapné radosti

XCIII. kapitola

Proti marné slávě a pokrytectví

130. Protože [František] miloval duchovní radost, pečlivě se vyhýbal radosti nejapné. Věděl totiž, že je třeba vroucně milovat to, co zdokonaluje, a stejně bděle se varovat toho, co kazí. Prázdnou slávu se snažil udusit už v zárodku, když nedovolil, aby jen chvilku trvalo to, co mohlo urazit oči jeho Pána. Často, když byl vynášen mnohými chválami, vzdychal a nořil se v bolesti ihned do smutku.

Jednou v zimě měl světec na svém těle jen jeden hábit, vyspravený kousky chatrné látky. Jeho kvardián1, jenž byl i jeho druhem, mu opatřil kus liščí kožešiny, přinesl mu ji a řekl: „Otče, trpíš nemocí sleziny a žaludku. Pro tvou lásku k Pánu prosím, aby sis nechal pod hábit přišít tuto kožešinu. Nechceš-li ji však celou, nech dát aspoň část na místo, kde je žaludek.“ Blažený František mu odpověděl: „Chceš-li, abych to strpěl pod hábitem, dej stejný kus kožešiny přišít i na vnější stranu, aby lidi upozornil na kožešinu skrytou uvnitř.“ Bratr to vyslechl, nesouhlasil, dále naléhal, ale ničeho nedosáhl. Nakonec kvardián souhlasil a kusy kožešiny přišili i zvenčí, aby se František nezdál jiný navenek než uvnitř.

10 Stejný slovem i životem, stejný navenek i uvnitř, stejný jako podřízený i představený! 11 Neměl jsi zálibu ani ve vnější, ani ve skryté slávě, ty, jenž ses vždy chlubil v Pánu2. 12 Ty však, kdo nosí kožichy, nechtěl bych prosím urazit, když jsem řekl, že dal kůži na kůži. Vždyť víme, že lidé vysvlečení z nevinnosti potřebovali oděvy z kůží.

 Další

1 Br. Angelo da Rieti.

2 Srv. 1 Kor 1,31.