XCII. kapitola

Jak je třeba zacházet s tělem, aby nereptalo

129. Kdysi světec řekl: „O bratra tělo je třeba moudře pečovat, aby nezpůsobovalo bouře zasmušilostí. Je třeba mu brát příležitost k reptání, aby mu nebylo zatěžko bdít a s úctou setrvávat v modlitbě. Jinak by mohlo říci: »Umírám hladem, nejsem s to snášet břímě tvých sebezáporů.« Když však po dostatečné krmi dále bručí, věz, že potřebuje jako líné zvíře ostruhy nebo popohnání jako netečný oslík.“

Jen v tomto případě nebyly skutky přesvatého otce v souladu s jeho slovy. Ačkoliv bylo jeho tělo bez viny, podroboval si je bičováním a postem a bezdůvodně je pokrýval modřinami. Vždyť žár ducha jeho tělo již tak pozvedal, že když duše žíznila po Bohu, hynulo žízní i ono přesvaté tělo1.

Další 

1 Srv. Žl 62[63],2.