O pravé duchovní radosti

LXXXVIII. kapitola

O duchovní radosti a její chvála, o zlu sklíčenosti

125. Světec často tvrdil, že duchovní radost je nejjistějším prostředkem proti tisícům nástrah a lstí nepřítele. Říkával totiž: „Ďábel nejvíc jásá tehdy, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí s sebou prach a podle libosti jej hází do záhybů svědomí, aby pošpinil jas mysli a ryzost života. Je-li však srdce naplněno duchovní radostí, had marně stříká svůj smrtonosný jed. Démoni nezmohou nic proti Kristovu služebníku, když vidí, že je plný svaté radosti1. Je-li však mysl malátná, zkroušená a ztrápená, snadno ji pohltí smutek2 nebo se oddá marným radovánkám.“ Proto se světec snažil žít s radostným srdcem a zachovával si pomazání Ducha i olej radosti3. Sklíčenosti se s velkou pečlivostí vyhýbal jako nejhorší chorobě. Jakmile zpozoroval, že byť jen trochu vpadla do jeho mysli, co nejrychleji se utekl rychle k modlitbě. Říkával totiž: „Služebník Boží může být něčím, jak se to stává, zmaten, ale pak se má hned vzchopit k modlitbě a tak dlouho má setrvávat před nejvyšším Otcem, až mu zase vrátí radost z jeho spásy4. 10 Setrvá-li v trudnomyslnosti, naroste v něm ono babylónské zlo, které srdce nahlodá rzí, nebude-li brzy očištěno slzami.“

Další 

1 Srv. Sk 2,28.

2 Srv. 2 Kor 2,7.

3 Srv. Žl 44[45],8.

4 Srv. Žl 50[51],14.