LXV. kapitola

Jeho chování po modlitbě

99. Když se vracel od svých soukromých modliteb, které ho proměňovaly téměř v jiného člověka, všemožně se snažil, aby se jiným přizpůsoboval, aby nedával znát navenek vnitřní oheň a aby pozlátkem obdivu nepřišel o to, co získal. Často také svým blízkým říkával: „Navštíví-li Pán při modlitbě svého služebníka zvláštní útěchou, má, než se po modlitbě vrátí, své oči pozdvihnout k nebi a se sepjatýma rukama Pánu říci: »Tuto útěchu a slast jsi seslal z nebe, Pane, mně nehodnému hříšníkovi; vracím ti ji zpět, abys mi ji uschoval, neboť jsem lupičem tvých pokladů.«“ 4 A jindy: „Pane, odejmi ode mne na tomto světě svá dobrodiní a uchovej mi to na potom.“ „Tak to má být,“ řekl, „když někdo přijde od modlitby, má se ostatním jevit jako ubožák a hříšník, kterému se nedostalo žádné další milosti.“ Neboť říkal že, „pro maličkost lze ztratit neocenitelnou věc a dárce přimět k tomu, že podruhé tak snadno neobdaruje“.

Také si zvykl tak kradmo a tiše vstávat k modlitbě, že nikdo z jeho druhů nezpozoroval, ani že vstal, ani že se modlil. Když šel v noci spát, dělal hluk až rámus, aby všichni slyšeli, že jde spát.

 Další