LXIII. kapitola

Jak při modlitbě přemáhal roztržitosti ducha

97. Pokládal za velikou urážku, když ho někdy při modlitbě obtěžovaly marnivé představy. Když se mu něco takového přihodilo, nemeškal vyzpovídat se, aby to co nejdříve napravil. Toto úsilí se v něm tak zakořenilo, že ho podobné mouchy obtěžovaly jen velmi zřídka.

Jednou v postní době, aby zbytečně nezahálel, si zhotovil ve volných chvílích nádobku. Když se zbožně modlil dopolední hodinku, zatoulaly se mu náhodou oči a utkvěly na zmíněné nádobce a pocítil, že to vnitřnímu člověku1 brání ve vroucnosti [modlitby]. Byl zarmoucen, že byl přerušen hlas srdce, který proniká až k sluchu Božímu. Po skončení modlitby řekl bratřím: „Na tomto neužitečném výtvoru mi natolik záleželo, že obracel k sobě mého ducha. Budu ho obětovat Pánu, jehož oběti překážel.“ Po těchto slovech vzal nádobku a hodil ji do ohně. Řekl: „Musíme se stydět, že se při modlitbě necháváme odvracet neužitečnou roztržitostí, když v modlitbě oslovujeme velikého Krále.“

 Další

1 Srv. Řím 7,22.