O chudobě v oblékání

XXXIX. kapitola

Jak světec slovem i příkladem pokáral ty, kdo nosili měkké a vybrané šaty

69. Tohoto muže, oděného mocí z výsosti1, hřál víc božský oheň v jeho nitru než vnější šat. Ti z Řádu, kdo nosili trojí nebo bez vážného důvodu měkké šaty, se Františkovi protivili. Říkával: „Potřeba, která není rozumně odůvodněná, ale vychází z žádostivosti, je znamením vyhaslého ducha. Když duch zvlažní,“ říkával, „a milost v něm pozvolna vychladne, je jasné, že si tělo a krev nutně žádají svoje. Neboť co zůstane, když duše již nenalézá potěšení, než že se tělo vrátí ke svému? Tehdy pak živočišný pud předstírá nutné potřeby a tělesné smýšlení utváří svědomí.“ 7 A dodal: „Dejme tomu, že se některý z mých bratří opravdu ocitne v tísni, která se bude dotýkat všech jeho potřeb. Jakou odměnu dostane, když se bude snažit, aby je co nejrychleji uspokojil nebo aby tíseň co nejdále zahnal? Naskytla se mu příležitost k zásluze, ale dal vědomě najevo, že o ni nestojí.“ Tak a podobně napadal ty, kdo nechtěli snášet nedostatek, neboť nenést ho trpělivě by neznamenalo nic jiného než vrátit se do Egypta.

10 Za žádnou cenu nechtěl, aby bratři měli víc než dva hábity, které však dovolil opravovat našitými kusy látky.

11 Žádal, aby vybranými látkami pohrdali, a ty, kteří proti tomu jednali, přísně před ostatními káral. Aby takové bratry svým příkladem pohnul, našíval na svůj hábit hrubou látku. Když umíral, prosil, aby také jeho pohřební roucho ušili z obyčejné látky.

12 Bratřím však, které k tomu nutily neduhy či jiné vážné důvody, dovolil, aby na těle měli měkký spodní oděv, ale tak, aby zůstala zachována vnější drsnost a prostota. 13 Také říkával: „Až ochabne přísnost a rozmůže se vlažnost, ani synové chudého otce se nebudou stydět dokonce šarlat nosit, jen v jiné barvě.“

14 My, tví nevěrní synové, otče, tě v tom neobelháváme, naopak, spíše naše ničemnost obelhává sama sebe. 15 Neboť hle, je nad slunce jasnější a každým dnem roste.

 Další

1 Srv. Lk 24,49.