XXIV. kapitola

O světcově jasnozřivosti a naší nevědomosti

54. Nikomu by se nemělo zdát divné, že prorok naší doby zazářil takovými výsadami. Vždyť byl skutečně prost pozemské zaslepenosti, neotročil tělesné rozkoši, a proto jeho duch mohl svobodně vzlétnout k nejvyšším věcem a čistý vejít do světla. Tak osvícený paprsky věčného světla1, dostával od Slova to, co pak zaznívalo v jeho slovech. Ach, jak nepodobni jsme mu dnes my, kteří ponořeni v temnotách neznáme ani to nejnutnější. Co myslíš, že jiného je toho příčinou než to, že jako milovníci těla vězíme v prachu pozemských starostí. Kdybychom pozvedli naše srdce i ruce k nebi2 a zaměřili se k věčnosti, snad bychom poznali, co teď neznáme: Boha i sebe. Vždyť kdo se válí v bahně, nemůže vidět nic než bahno. Kdo je svým pohledem obrácen k nebi, ten nemůže nevidět nebeské.

 Další

1 Srv. Mdr 7,26.

2 Srv. Pláč 3,41.