XXII. kapitola

O petrželi, kterou na jeho příkaz v noci našli mezi polními bylinami

51. 1 V posledních dnech své nemoci, jednou v noci, chtěl František pojíst petržel. Pokorně tedy o ni poprosil. Zavolali kuchaře, aby ji přinesl. Ten však odpověděl, že na zahradě není možné v tuto dobu nic nasbírat a řekl: „Petržele jsem denně tolik vytrhal a tolik nařezal, že bych stěží i za jasného světla mohl ještě nějakou nasbírat. A tím méně za tmy, kdy ji nerozeznám od jiných bylin.“ Světec mu pravil: „Jen jdi, bratře, a aby ti to nebylo zatěžko, přines první byliny, kterých se tvá ruka dotkne!“ Bratr odešel do zahrady, natrhal byliny, jak mu do ruky přišly, protože vůbec nebylo vidět, a přinesl je. Bratři prohlíželi divoké byliny, a když je pečlivě roztřídili, našli mezi nimi i jemnou, zelenou petržel. Světec z ní trochu pojedl a značně ho to posílilo1. Pak řekl otec bratřím: „Nejmilejší bratři, příkaz vždy plňte napoprvé a nečekejte, až bude znovu opakován. Také se neomlouvejte, že to je nemožné, neboť i kdybych přikázal, co by bylo nad vaše síly, poslušnost síly nepostrádá.“

Až takovým způsobem prorocký duch2 dával najevo prvenství Ducha.

 Další

1 K této události došlo na začátku posledního týdne Františkova života na zahradě assiského biskupa. Petržel pomáhala Františkovi, jenž měl nemocný žaludek, strávit aspoň kousek chleba.

2 Srv. Zj 19,10.