XVIII. kapitola

Jak krmil ptáčky a jak jeden pošel vinou své lakoty

47. Jednou seděl blažený František za stolem s bratry, když tu přilétli dva ptáčci, sameček a samička, kteří byli zaměstnáni starostí o svá mláďata. Každý den pak odnášeli ze stolu světce drobečky. Světec z toho měl radost, chválil je a jako obvykle jim něco dal za jejich píli. Jednoho dne přilétli otec i matka a odevzdali své potomky bratřím, jako by byli živeni na jejich útraty, a když své mladé svěřili bratřím, odlétli a už se neukázali. Mladí ptáčci si na bratry brzy zvykli; sedali jim na ruce a byli mezi nimi ne jako hosté, ale jako domácí. Světským lidem se vyhýbali a hlásili se tak jen k bratřím. Světec to pozoroval, žasl a vybízel bratry, aby se radovali. Řekl: „Vidíte, bratři, naše červenky jednají, jako by měly rozum. Jako by říkaly: »Představujeme vám naše mláďata, odchovaná vašimi drobty. Nakládejte s nimi, jak je vám libo; my si hledáme nové hnízdo.«“ Mladí ptáčci si na bratry brzy úplně zvykli a svorně od nich brali jídlo. 10 Avšak lakota zničila jejich svornost, protože větší z mláďat v nadutosti pronásledovalo ta menší. 11 Odstrkávalo je od krmě, i když se samo dosyta najedlo. 12 „Pohleďte,“ řekl otec, „co ten lakomec dělá! Sám je přecpán a syt a ještě závidí hladovým bratříčkům. 13 Zahyne nepěknou smrtí.“ 14 Sotva to světec vyřkl, přišel trest. 15 Ten, který škodil svým bratrům, vyskočil na nádobu s vodou, aby se napil, ale spadl tam a utopil se. A nenašla se kočka ani jiné zvíře, které by se opovážilo dotknout ptáčka od světce proklatého.

16 Jak hrozným zlem je lidská lakota, když už na ptáčcích je tak trestána. 17 Bojme se ortelu svatých, když po něm tak rychle přichází trest.

Další