XVII. kapitola

Jak na jeho modlitbu vytryskla ze skály voda, jež zahnala žízeň venkovana

46. Jednou chtěl jít blažený František do jedné poustevny, aby se tam mohl svobodněji oddávat kontemplaci. Protože byl velmi slabý, půjčil mu jistý chudý muž osla, aby se tam svezl. Bylo to v létě a vesničan Božího muže doprovázel. Když začali stoupat do hor, sedlák, unaven pochodem po dlouhé a obtížné cestě, dostal z horka, dříve než dorazili k cíli, velkou žízeň. Naléhavě volal světce a prosil, aby se nad ním smiloval, že umře, když se nebude moci napít vody. Muž Boží, který měl s trpícími vždy soucit, bez váhání seskočil z osla, poklekl, ruce pozvedl k nebi a nepřestal se modlit, dokud nepoznal, že je vyslyšen. Pak řekl vesničanovi: „Pospěš tam naproti a najdeš pramínek vody, kterou ti Kristus milosrdně poskytl ze skály, aby ses napil.“ Jak úžasná Boží vlídnost, která se k svým služebníkům tak ochotně sklání! Pro ctnost prosícího mohl venkovan pít vodu ze skály1 a naplnit pohár z nejtvrdšího kamene. Předtím tam žádný pramen nebyl a nebyl nalezen ani po bedlivém pátrání.

Jaký div, že ten, kdo je plný Ducha svatého2, sám koná zázračné skutky všech spravedlivých! 10 Ano, není zvláštní, že ten, kdo je darem zvláštní milosti spojen s Kristem, koná podobné skutky jako ostatní svatí.

 Další

1 Srv. Iz 48,21.

2 Srv. Lk 4,1.