II. KNIHA

Předmluva k druhé knize

26. Zaznamenávat činy předků synům na památku znamená oněm vzdávat čest a těmto prokazovat lásku. Vskutku ti, kteří se nemohli těšit z osobního styku s nimi, přece jen jsou jejich činy vyzýváni k dobrému a povzbuzováni k lepšímu, když nezapomenutelná svědectví představují synům otce, kteří žili již velmi dávno. Máme z toho pak nemalý užitek zvlášť tím, že poznáváme svou vlastní ubohost, když vidíme, jak bohatí na zásluhy byli oni a jak chudí jsme my. Mám za to, že blažený František byl přesvatým zrcadlem svatosti našeho Pána a obrazem jeho1 dokonalosti. Vše na něm – pravím – jeho slova i skutky mají jakýsi nádech božské libovůně. Jestliže se do nich někdo pečlivě zahledí a stane se pokorným žákem, rychle ho naplní spasitelným věděním a otevírají mu cestu k nejvyšší moudrosti. To, co jsem jakoby mimochodem předeslal, jak jsem psal, nepokládám za zbytečné. Naopak: chci z množství látky o něm něco málo předávat dál. Kéž by nám to světce přiblížilo a naši ospalou lásku vyburcovalo.

 Další

1 Srv. Mdr 7,26.