XVII. kapitola

Jak si pana kardinála z Ostie vyprosil jako papežova zástupce

25. Když tedy Boží muž došel do Říma, přijali ho papež Honorius a všichni kardinálové s velikou úctou. Co se o něm šířilo pověstí, to vyzařoval svým životem i slovy a vyplňoval natolik, že nebylo možné nemít ho v úctě. Pln odvahy a se strhujícím nadšením před papežem i kardinály kázal snadno a nadšeně z plnosti toho, co mu Duch vnukal. Hory byly jeho slovem dojaty1, z hlubin2 svého srdce hlasitě vzdychaly a slzami omývaly vnitřního člověka3.

Když si František po kázání vyměnil s papežem několik slov, obrátil se na něho nakonec těmito slovy: „Jak víte, pane papeži, nedovoluje se snadný přístup k vašemu majestátu ubohým a chudým. Vždyť držíte v rukou svět, a protože jste zaneprázdněn tak velikými věcmi, nemůžete věnovat svou pozornost nejmenším. Proto, pane, srdce vaší svatosti prosím: dejte nám tohoto pana kardinála z Ostie jako svého zástupce, aby, při zachování vaší svrchovanosti, se na něj mohli v těžkých dobách bratři obracet a nacházet u něho dobrodiní ochrany i vedení.“

Papeži se tato svatá prosba zalíbila a brzy pana Hugolina, který byl tehdy biskupem v Ostii, ustanovil nad Řádem tak, jak si to Boží muž vyprosil. Tento svatý kardinál s láskou přijal svěřené stádce a horlivě se o něj staral a zůstal jeho pastýřem i žákem až do své blažené smrti.

10 Tato jeho oddanost a láska byla předzvěstí péče, kterou svatá římská církev nepřestává poskytovat Řádu menších bratří.

Končí první část.

Další 

1 Srv. Žl 17[18],8. Autor tím míní papeže a kardinály.

2 Srv. Žl 129[130],1.

3 Srv. Řím 7,22; Ef 3,16.