XV. kapitola

O rozvážnosti svatého Františka

22. Jedné noci, zatímco ostatní odpočívali, zvolala jedna z oveček: „Bratři, umírám, umírám hladem!“ Znamenitý pastýř ihned vstal a spěchal, aby náležitým lékem zesláblé ovečce pomohl. Přikázal prostřít stůl, třeba zaplněný jen venkovskými pokrmy, kde nedostatek vína, jak tomu většinou bylo, nahrazovala voda. Sám začal jíst, aby se onen bratr netrápil studem, a pozval i ostatní bratry ke službě lásky. Když s bázní Páně1 přijali pokrm, vyprávěl otec synům dlouhé podobenství o ctnosti rozvážnosti, aby skutkům lásky nic nescházelo. Pobízel je, aby vždy odevzdávali Bohu oběť ochucenou solí2, a důrazně je napomínal, aby každý zvážil vlastní síly v Boží službě3. Prohlašoval, že je podobným hříchem nerozvážně odnímat tělu potřebné jako mu poskytovat nadbytečné, když je ovládáno obžerstvím. 8 A dodal: „To, že jsem jedl, nejdražší, vězte, jsem neudělal ze žádosti, ale po zvážení, protože to přikazovala bratrská láska. Ať je vám tedy příkladem láska a ne pokrm, protože ten slouží žaludku, ale ona duchu.“

 Další

1 Srv. Sk 9,31.

2 Srv. Lv 2,13.

3 Srv. Jan 16,2.