X. kapitola

O nářku panen u Svatého Damiána a jak byl se slávou a ctí pochován

116. Bratři a synové, kteří se sešli spolu s velkým množstvím lidu z celého okolí města, se radovali, že se mohou účastnit tak velké slavnosti. Celou onu noc, kdy zesnul svatý otec, strávili chválením Boha, takže pro sladkost oslavy a jasnost světla to vypadalo, jako by tu byli na stráži andělé. Za časného rána sem přišly zástupy občanů Assisi i s celým klérem a vzali svaté tělo z místa, kde zesnulo, a za zpěvu hymnů a chval, za hlaholu trub ho s poctami nesli do města. Někteří lidé trhali olivové a jiné ratolesti, aby byl pohřební průvod ještě slavnostnější, a zatímco stále přibývalo světel, mnohohlasý chvalozpěv mohutněl.

Synové nesli otce a zástup následoval pastýře, který spěchal k Pastýři všech, a tak došli k místu, kde kdysi František založil řeholi a řád zasvěcených panen a chudých paní. Tam položili tělo do kostela svatého Damiána, u něhož přebývaly jeho jmenované dcery, které získal pro Pána. Tu se otevřelo malé okénko, kterým Kristovy služebnice v určitou hodinu obvykle přijímaly svátost Těla Páně. Otevřeli také rakev, v níž ležel ukryt poklad nadnebeských ctností, ve které sem doneslo několik bratří toho, jenž byl zvyklý nosit břímě mnohých. A hle, objevila se paní Klára, která byla vskutku zářící1 zásluhami své svatosti, první matka ostatních panen, neboť byla první sazeničkou svatého řádu. Přišla se s ostatními dcerami podívat na otce, který k nim už nemluví, který k nim už nikdy nepřijde, protože odešel jinam.

117. Ve velkém zármutku srdce vzdychaly a skrze slzy se na něho dívaly a zastřeným hlasem začaly volat: „Otče, otče, co si počneme? Proč nás, ubohé, opouštíš? Komu nás, opuštěné, svěříš? Proč jsi nás, radostné, napřed neposlal tam, kam odcházíš, a opustil jsi nás, tak zarmoucené?2 Co nám ukládáš dělat, když jsme zavřeny v tomto vězení a když nás už nenavštívíš jako jsi to dělával dříve? S tebou nám mizí všechna naše útěcha a nebude podobného potěšení pro ty, které zemřely světu. Kdo bude utěšovat nás, na zásluhy i majetek tak chudé? 4 Otče chudých, příteli chudoby! Kdo nám v pokušeních přispěchá na pomoc? Ty jsi nesčetná pokušení přestál a prozíravě jsi je rozlišoval. Kdo v trápeních potěší ztrápené, pomocníku v trápeních, které se na nás valily? Jak trpké odloučení a neblahý odchod! Přehrozná smrti, jež jsi zarmoutila tisíce synů a dcer, když jsi je oloupila o takového otce a neodvolatelně nám odnímáš toho, díky němuž naše úsilí, bylo-li nějaké, nejvíce vzkvétalo!“

Ale panenská stydlivost pláč velmi brzdila. A také se neslušelo příliš naříkat nad tím, při jehož odchodu byl zástup andělů a radovali se obyvatelé nebes a Boží svatí. A tak kolísaly mezi zármutkem a radostí, když líbaly jeho zářící ruce, ozdobené nejdrahocennějšími drahokamy a zářivými perlami. A když ho pak odnesli, zavřela se jejich brána, která se pro tak velkou ránu už nikdy neotevře3.

Jak byli všichni zarmouceni při tak dojímavém a soucit vzbuzujícím nářku! A jak obzvláště velká byla lítost zarmoucených synů! 10 Bolest jednoho byla společnou bolestí všech, takže nikdo nemohl zadržet slzy, když andělé míru hořce plakali.

118. Konečně všichni dorazili do města a za velké radosti a jásotu bylo svaté tělo pochováno na posvěceném místě4, které mělo být v budoucnosti ještě více posvěceno. Odtud František září do světa ke slávě nejvyššího, svrchovaného Boha dalšími nesčetnými zázraky, jak až dosud podivuhodně zářil světu slovy svých svatých kázání. Bohu díky! Amen.

Přesvatý a požehnaný otče, vzdal jsem ti náležitou, důstojnou, i když nedostatečnou chválu, a také tvé činy jsem v tomto vyprávění popsal. Dopřej tedy mně ubohému, abych tě v tomto životě důstojně následoval, a tak si milosrdně zasloužil následovat tě i v životě budoucím. Pamatuj, dobrotivý, na své chudé syny, kterým po tobě, jejich jediné a zvláštní útěše, sotva zbývá jiná. Neboť ty, jenž jsi z nich všech vskutku nejvznešenější a první částí, jsi nyní připojen ke sborům andělů a patříš do řady apoštolů u trůnu Boží velebnosti, zatímco tvoji synové leží v bahnitém kalu, zavřeni v temném vězení a v slzách k tobě takto volají: „Ukaž, otče, Ježíši Kristu, Synu nejvyššího Otce, jeho svaté rány, odhal znamení kříže na svém boku, na svých nohách i rukách, aby ve svém velikém milosrdenství ukázal Otci své vlastní rány, aby když je uvidí, měl vždy soucit s námi ubohými. Amen. Staň se! Staň se!“

Končí druhá kniha.

 Další

1 Tomáš z Celana zde využívá významu latinského jména Clara, což znamená jasná, zářící.

2 Jsou to slova, která liturgie vkládá do úst učedníků sv. Martina z Tours při jeho smrti. Při tvorbě tohoto odstavce Tomáš z Celana hodně čerpal právě ze života sv. Martina.

3 Historická mříž z kostelíka sv. Damiána pak byla klariskami přenesena do nové baziliky sv. Kláry, kde byla zasazena do chóru. Skrze ono okénko v mříži sestry dodnes přijímají nejsvětější svátost.

4 Bylo to v kostele sv. Jiří, který je dnes součástí baziliky sv. Kláry.