IX. kapitola

Nářek bratří a jejich radost, když na něm spatřili znamení kříže, a o křídlech serafína

112. Nato se sešlo mnoho lidí, chválili Boha a říkali: „Buď chválen a veleben, Pane, náš Bože, že jsi nám nehodným svěřil tak drahocenný poklad! Budiž ti čest a chvála, nevýslovná Trojice!“

Seběhlo se celé město Assisi a spěchali i lidé z okolí, aby uviděli veliká Boží díla, která Pán slávy přeslavně zjevil na svém svatém služebníkovi. Každý zpíval píseň radosti, jak jim radost tryskala ze srdce, a velebili všemohoucnost Vykupitele, jenž splnil jejich touhu. Synové však, kteří ztratili tak velkého otce, truchlili a svými slzami a vzdechy dávali najevo své hluboké dojetí.

Jejich bolest však zmírnila neslýchaná radost a nový zázrak proměnil jejich mysl v nesmírný úžas. Jejich zármutek se změnil v chválu a nářek v radost. Nikdy totiž neslyšeli a ani v knihách nečetli o tom, co spatřili a čemu by sotva uvěřili, kdyby to nebylo ověřeno jasným důkazem. Na světcově těle zářilo znamení kříže a utrpení neposkvrněného Beránka, který smyl hříchy světa, zdálo se, jako by byl právě sňat z kříže, jako by ruce a nohy byly proraženy hřeby a pravý bok byl proboden kopím.

10 Viděli totiž, že tělo, které dříve bylo tmavé, nyní zářilo jasným světlem, a svou krásou svědčilo o odměně blaženého zmrtvýchvstání. 11 Jeho obličej se podobal spíše tváři anděla, a zdál se spíš živý než mrtvý a ostatní údy měly jemnost a ohebnost nevinného dítěte. 12 Svaly se křečovitě nestáhly, jak to u mrtvých obyčejně bývá, jeho kůže neztvrdla, údy neztuhly, takže se jimi dalo volně pohybovat všemi směry.

113. A protože před zraky přihlížejících tělo vyzařovalo tak nesmírnou krásu a bylo oslnivě bílé, bylo úžasné sledovat ne stopy po hřebech uprostřed dlaní a na nohou, ale hřeby utvořené z jeho masa, černého jako železo, a v jeho pravém boku krvavou červeň rány. Znamení umučení diváky nelekala, protože ho zdobila půvabem, jako by v bílé podlaze byly černé kamínky.

Sešli se bratři a synové a se slzami líbali ruce a nohy svého milovaného otce, který je opustil; uctívali i ránu v pravém boku, která upomínala na toho, jemuž z této rány vytryskla krev a voda a usmířila svět s Otcem.

Každý z lidí pokládal za obrovskou milost, když mohl nejen políbit, ale dokonce i jen spatřit svaté rány Ježíše Krista, které nosil svatý František na svém těle.

Neboť kdo by se při pohledu na něho spíš neradoval,než plakal, a kdyby plakal, nebylo by to spíš z radosti než z bolesti? Mohl by být někdo tak tvrdý, že by ho toto nedojalo? Čí srdce, ať jakkoli kamenné, by se nedalo pohnout až ke zkroušenosti, nedalo se roznítit božskou láskou a nevyzbrojilo by se k dobré vůli? Kdo by mohl být tak tupý a bezcitný, že by jasně nepoznal pravdu o svatosti toho, který byl na zemi poctěn jedinečným darem a v nebi vyznamenán nevýslovnou slávou?

114. Jak jedinečný dar a znamení mimořádné lásky, stejné zbraně slávy, které patří pouze Králi nejvyššího majestátu, patří nyní i jeho rytíři. Toť zázrak hodný věčné paměti, tajemství, na něž nelze vzpomenout bez hluboké úcty a které se zpřítomňuje zrakem víry, v němž krev neposkvrněného Beránka, tryskající z pěti ran, obmyla hříchy světa. Vznešená slávo oživeného kříže, mrtvým dáváš život! Jak příjemně tíží a jak sladké rány vtiskuje jeho břímě, že se v něm mrtvé tělo oživuje a slabý duch posiluje! František tě velmi miloval a ty jsi ho přeslavně ozdobil. Čest a chvála jedinému moudrému Bohu, který obnovuje znamení a koná zázraky, aby mysl slabých lidí těšil novými zjeveními a jejich srdce viditelným zázrakem uchvátil k milování neviditelného. Jak úžasná a líbezná jsou Boží ustanovení, aby nemohla povstat jakákoli pochybnost tohoto zázraku, ukázal jej Bůh milosrdně nejprve na tom, který byl z nebe1, aby jej zakrátko zázračně ukázal na tom, který pocházel ze země. Vpravdě chtěl pravý Otec milosrdenství ukázat, jaké mzdy je hoden ten, kdo se ho snaží milovat opravdu z celého srdce; dostane totiž místo ve vyšším a Bohu bližším řádu nebeských duchů.

Toho bychom mohli i my bezpochyby dosáhnout, kdybychom po způsobu serafínů rozevřeli nad hlavou dvě křídla a měli po příkladu svatého Františka při každém dobrém díle čistý úmysl a správný způsob a kdybychom to zaměřili k Bohu a neúnavně se snažili líbit se ve všem jedině a pouze jemu. Aby zahalila hlavu, musí být obě křídla nad hlavou spojena, protože čestný čin bez čistého úmyslu Otec světel sotva přijme, když sám říká: 10 Bude-li tvé oko zdravé, celé tvé tělo bude jasné. Bude-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude temné2. 11 A oko přece není zdravé, jestliže nevidí, co vidět má, protože mu chybí poznání pravdy, nebo protože nemá čistý úmysl a vidí to, co nemá. 12 V prvém případě bude zdravý rozum mít oko ne za zdravé, ale za slepé, v druhém případě za špatné. 13 Peřím těchto křídel je láska k milosrdně zachraňujícímu Otci a bázeň před přísně soudícím Pánem. Obojí musí srdce vyvolených pozvedat od pozemského tím, že potlačují zlá hnutí a čistá hnutí srdce činí spořádanými. 14 Dvě křídla je třeba pozvednout k letu, aby se bližnímu prokazovala dvojí služba lásky: je třeba osvěžovat duše Božím slovem a poskytovat pozemskou pomoc tělu. 15 Tato křídla se zřídka spojují, protože jen málokdo může poskytnout obojí. 16 Peřím těchto křídel jsou rozličné činy, které je nutno vykonat, abychom druhému poradili nebo mu pomohli. 17 Další dvě křídla pak mají zahalovat tělo nahé na zásluhy; a je to s nimi tak zařízeno, jak známo, že je pro lítost a vyznání opět oblečen v nevinnost ten, kdo byl kvůli hříchu svlečen. 18 Peřím těchto křídel jsou rozličná hnutí mysli, rodící se z pohrdání hříchem a z touhy po spravedlnosti.

115. Toto všechno naplnil přeblažený otec František tím nejdokonalejším způsobem. Byl obrazem a znamením serafína a pro svou vytrvalost v nesení kříže si zasloužil povznést se až mezi nejvznešenější duchy. Stále totiž visel na kříži, neuhýbal žádné námaze ani bolesti, jen aby v sobě i ohledně sebe vždy dokonale vyplnil Boží vůli.

Bratři, kteří s ním žili, kromě toho vědí, že měl denně neustále na rtech slova o Ježíši, jak sladce a něžně s ním promlouval, jak líbezný a plný lásky s ním vedl dialog. Jeho ústa mluvila to, čím srdce přetékalo3, a pramen osvícené lásky, jež ho zcela naplňovala, vyvěral navenek. Ježíšem se stále zaměstnával, Ježíše stále nosil v srdci, Ježíše měl v ústech, Ježíše v uších, Ježíše v očích, Ježíše v rukách, Ježíše i v ostatních údech stále nosil.

Jak často, když seděl u stolu a jméno Ježíš slyšel, pronesl nebo jen na ně myslil, zapomněl na pokrm těla a, jak čteme o světci4, díval se, ale neviděl, nasloucha,l ale neslyšel. A navíc, když šel a přemýšlel či zpíval o Ježíši, úplně zapomněl na cestu a všechny živly zval ke chvále Ježíše. A protože Ježíše Krista, a to Ukřižovaného5, stále nosil a uchovával úžasnou láskou ve svém srdci6, byl nade všechny přeslavně vyznamenán jeho znamením. Směl také na něj patřit ve vytržení7, jak sedí v nezměrné a nepochopitelné slávě po pravici Otce, 10 s nímž jako rovnocenný Syn Nejvyššího8 v jednotě Ducha svatého žije a kraluje, vítězí a vládne jako věčně nejvýš velebný Bůh na věky věků. Amen.

 Další

1 Srv. Jan 3,13.31.

2 Srv. Mt 6,22-23.

3 Srv. Mt 12,34.

4 Jde o sv. Bernarda.

5 Srv. 1 Kor 2,2.

6 Srv. Lk 2,19.

7 Srv. 2 Kor 5,13.

8 Srv. Lk 1,32.