VIII. kapitola

Co činil a říkal, když šťastně umíral

109. Jak mu bylo vůlí Boží oznámeno, měla se doba jeho obrácení dokonat po dvaceti letech. Když byl kdysi blažený otec s bratrem Eliášem ve Folignu a v noci se uložili ke spánku, objevil se před bratrem Eliášem bíle oblečený kněz vysokého stáří a úctyhodného zevnějšku a pravil: „Vstaň, bratře, a oznam bratru Františkovi, že od té doby, co opustil svět a přimkl se ke Kristu, uplynulo už osmnáct let a ode dneška půjde cestou smrtelných lidí jen dva roky a pak si ho Pán zavolá k sobě.“ A stalo se, že se slovo Páně, tehdy předpověděné, naplnilo ve stanovené době.

Když světec několik dní odpočíval na vroucně vytouženém místě, poznal, že se hodina jeho smrti blíží. Zavolal k sobě dva bratry, své oblíbené syny, a nařídil jim, aby za jeho blízkou smrt i za budoucí život radostně nahlas zpívali Chvály Pánu. Nakolik jen mohl, sám zpíval Davidův žalm: „Svým hlasem k Pánu volám, svým hlasem Pána zapřísahám1 .“

Avšak jeden z bratří2, který mu sloužil a kterého světec zvlášť miloval a jenž se zvlášť pečlivě staral o všechny bratry, když ho tak viděl a poznal, že se světcova smrt blíží, řekl mu: „Běda nám, dobrotivý otče, nyní zůstanou děti bez otce a přijdou o pravé světlo3 svých očí! Pamatuj na sirotky, které opouštíš, a odpusť jim všechna provinění a potěš přítomné i nepřítomné svým svatým požehnáním!“ Světec mu na to odpověděl: „Synové, Bůh mě volá! 10 Svým bratřím, jak blízkým, tak i vzdáleným, odpouštím všechny přestupky i viny, a nakolik mohu, je rozhřešuji. Oznam jim to a mým jménem jim všem požehnej!“

110. Pak dal přinést knihu evangelií a prosil, aby mu z ní předčítali evangelium podle Jana od místa, které začíná Šest dní před Velikonocemi, když Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci4. Také ministr5 si předsevzal číst toto evangelium dřív, než byl o to požádán. Proto při prvním otevření knihy toto místo hned našel, ačkoli to bylo celé Písmo svaté, ze kterého měl evangelium číst. Nato se dal světec obléci v kající roucho a posypat popelem, protože se měl brzy rozpadnout v prach a popel.

A sešlo se tu mnoho bratří, jimž byl otcem a vůdcem, a stáli s úctou kolem něho a čekali na jeho blaženou smrt a šťastný konec, až se jeho přesvatá duše odpoutala od těla a byla přijata do moře světla bez hranic, tělo pak zesnulo v Pánu.

Jeden pak z bratří6 a učedníků světce, jehož věhlas je velmi známý, ale domnívám se, že jeho jméno je třeba zamlčet, protože se nechce chlubit takovým vyznamenáním, dokud žije v těle, viděl duši přesvatého otce stoupat do nebe přímou stezkou nad spoustami vod. Byl jako hvězda, velikostí podobná měsíci, září však podobná slunci, jež se vznášela na světlém obláčku.

111. Vskutku můžeme o něm zvolat: „Jak slavný je tento světec, jehož duši viděl učedník stoupat do nebe! Krásná jako měsíc, jasná jako slunce, vznášela se na světlém oblaku a nádherně zářila. Ty pravé světlo světa, které v Kristově církvi záříš jasněji než slunce, jenž jsi nám odňal paprsky svého světla, když jsi vešel do světlem zalité vlasti a zaměnil jsi společenství s námi, ubohými, za společenství andělů a svatých! Živoucí slávo našeho řádu, i když ses osvobodil od smrtelného těla, nepřestávej o své syny pečovat! Ty nejlépe víš, v jakém nebezpečí jsi je zanechal. Nesčetné útrapy a námahy jim dříve milosrdně zmírňovala tvá obšťastňující přítomnost. Ty jsi byl skutečně milosrdný, přesvatý otče, protože jsi byl vždy ochotný dobrotivě se smilovávat a napravovat hříšné syny! Velebíme tě, ctihodný otče, kterému požehnal Nejvyšší, jenž je vždy a nade všechno požehnaný Bůh. Amen7.“

 Další

1 Žl 141[142].

2 Evidentní podobnost této pasáže s Okružním listem bratra Eliáše naznačuje, že tímto bratrem byl právě bratr Eliáš.

3 Srv. 1 Jan 2,8.

4 Jan 13,1.

5 Stojí za povšimnutí, že v tomto případě není bratr Eliáš nazýván vikářem, ale ministrem.

6 Bernard z Bessy ve své Knize o chválách blaženého Františka (1,17) tvrdí, že to byl bratr Jakub z Assisi.

7 Srv. Řím 9,5.