III. kapitola

O vidění člověka, který měl podobu ukřižovaného serafa

94. Dva roky před tím, než vrátil svou duši nebi, pobýval František v poustevně na místě zvaném La Verna1. Tu měl od Boha vidění: viděl muže v podobě serafa se šesti křídly, který nad ním visel na kříži s rozpjatýma rukama a nohama u sebe. Dvě křídla měl zdvižena nad hlavou, dvě byla rozpjatá k letu a dvě zahalovala téměř celé tělo2. Když to blažený služebník Nejvyššího uviděl, byl pln údivu, ale nemohl si vysvětlit, co by mělo toto zjevení znamenat. Velmi se zaradoval a zmocnila se ho ještě větší radost, když zpozoroval milostiplný a nepopsatelně krásný pohled serafa, kterým se na něho díval, ale jeho ukřižování a hořkost jeho utrpení ho naplňovaly hrůzou. A tak byl jak povznesený, tak zaražený, smutný i veselý, radost i zármutek se v něm střídaly. Ustaraně přemýšlel, co by mělo toto vidění znamenat, a jeho duše se plnila úzkostí ještě více, když se snažil pochopit jeho význam.

Zatímco rozumově nemohl stále do jeho smyslu proniknout a novost a neobvyklost vidění zaměstnávaly jeho srdce, začala se na jeho rukou i nohou objevovat znamení hřebů týmž způsobem, jak je krátce předtím viděl na ukřižovaném muži nad sebou.

95. Jeho ruce i nohy jako by byly vprostředku probodeny hřeby, přičemž se hlavičky hřebů objevily na rukou na vnitřní a na nohou na vnější straně, na protější straně pak byly jejich hroty. Znamení totiž byla na vnitřní straně rukou kulatá, na vnější podlouhlá a bylo tam vidět kousek masa, který přečníval, jako by to byly zkřivené, ohnuté konce hřebů, které přečnívaly zbylé maso. Stejně tak byla vtištěna znamení hřebů i na nohách s přečnívajícím masem. Také pravý bok byl jakoby probodený kopím a byla v něm zatažená rána, z níž často teklo tolik krve, že jeho svatá krev prosakovala hábitem i kalhotami.

Jak málo bylo těch, kdo mohli svatou ránu v boku vidět, dokud ukřižovaný služebník ukřižovaného Pána žil! Šťastný Eliáš, že si zasloužil spatřit ji ještě za života světce; ale neméně šťastný byl i Rufín, který se jí dotkl vlastníma rukama3. Jednou totiž, když řečený bratr Rufín třel prsa přesvatého muže, sklouzla mu ruka, jak se může lehce stát, k jeho pravému boku, a tak se náhodou dotkl drahocenné rány. Tento dotek způsobil Božímu světci nemalou bolest. Ten ruku odstrčil a hlasitě zvolal, aby mu to Bůh odpustil.

S velkou pečlivostí ji totiž skrýval před cizími, opatrně ji zahaloval i před nejbližšími, takže i blízcí bratři a nejoddanější učedníci o ní dlouho nevěděli.

10 Ačkoli služebník a přítel Nejvyššího viděl, že je ozdoben tolika a takovými perlami jako vzácnými drahokamy a že je podivuhodně korunován slávou a ctí nade všechny, jeho srdce nezvětralo, ani se od té doby nesnažil někomu se zalíbit z ješitné touhy po slávě. 11 Naopak, snažil se toto vyznamenání, jak jen mohl, utajovat, aby mu lidský obdiv neukradl propůjčenou milost.

96. František byl totiž zvyklý zvláštní tajemství odhalovat jen zřídka, nebo vůbec ne. Obával se totiž, že by utrpěl újmu na propůjčené milosti, kdyby z náklonnosti, jak to mezi dobrými přáteli bývá, své tajemství někomu svěřil. Proto v srdci stále nosil slovo proroka a často je i říkal: „Tvůj výrok uchovávám ve svém srdci, abych se proti tobě neprohřešil.“ 4

Pro případ, že by k němu přicházeli světští lidé, s nimiž nechtěl hovořit, domluvil se svými bratry a syny toto znamení, aby když se začal modlit tento verš, ty, kdo přišli, ihned zdvořile poslali pryč. Udělal totiž zkušenost, že sdělovat všechno všem je velké zlo a že nemůže být duchovním člověkem ten, jenž nemá mnohem víc a vzácnějších tajemství, než lze vyčíst z jeho tváře5, a jež jsou všude zjevná lidem. Chodili totiž za ním někteří, kteří navenek přisvědčovali, ale v srdci odporovali, v jeho přítomnosti mu tleskali, ale za zády se mu vysmívali, ti si vysloužili odsouzení6 a vrhli někdy i stín jeho podezření na lidi s dobrým úmyslem.

Zloba totiž často hledá, jak by očernila čistotu, a protože mnozí často lžou, těm několika, kteří říkají pravdu, se nevěří.

 Další

1 Hora La Verna se nachází v italské provincii Arezzo. Řádu ji daroval kníže Orlando di Chiusi roku 1213 a poté na ní byla postavena poustevna. K zázračné stigmatizaci došlo okolo 14. září 1224 (svátek Povýšení sv. Kříže), jak se o tom zmiňuje sv. Bonaventura (VětLeg XIII,3).

2 Srv. Iz 6,2.

3 Srv. 1 Jan 1,1.

4 Žl 118[119],11.

5 Srv. 2 Kor 10,7.

6 Srv. 1 Kor 11,29.