XXX. kapitola

O jesličkách, které František slavil na Narození Páně1

84. Jeho nejvyšším záměrem, nejvznešenějším přáním a hlavním životním pravidlem bylo: ve všem a za všech okolností zachovávat svaté evangelium a dokonale, se vší bdělostí a horlivostí, celou touhou své duše a s celým zápalem svého srdce se snažil následovat učení našeho Pána Ježíše Krista a jít v jeho stopách. Stálým rozjímáním si připomínal jeho slova a bystrými úvahami promýšlel jeho činy. Zvlášť pokora jeho vtělení a láska v utrpení zaměstnávaly světcovu paměť tak, že ani nechtěl myslet na nic jiného.

Proto musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky zvané Greccio v den Narození našeho Pána Ježíše Krista2. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života, jménem Jan, jehož měl blažený František obzvláště rád, protože ačkoli byl šlechticem a váženým mužem ve své zemi, pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnout šlechtictví duše. Toho si blažený František, jak často činíval, dal zavolat asi patnáct dní před Narozením Páně k sobě a řekl mu: „Chceš-li, abychom blížící se slavnost Páně slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Neboť to chci vykonat na památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě3, a chtěl bych na vlastní oči vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, když leželo v jeslích4, u nichž stál vůl a osel, a když leželo na seně.“ Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, rychle spěchal, aby na jmenovaném místě připravil všechno, co světec řekl.

85. Přiblížil se den radosti a nadešel čas jásotu. Bratři byli svoláni z různých míst, jak jen mohli, s radostí a jásotem v srdci přišli muži i ženy z okolí, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dny a roky. Konečně přišel i Boží světec, a když našel všecko připraveno a spatřil to, zaradoval se5. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola, i osla. Tak byla uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává téměř nový Betlém. Noc je jasná jako den6 a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé sem přicházejí a z obnovené tajemné události je naplňuje nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají a vzdávají tak Bohu náležitou chválu a celá noc se topí v radosti. 10 Boží světec stojí u jesliček a vzlyká, dojat soucitem a zaplaven podivuhodnou radostí. 11 U jeslí se slaví slavná mše svatá a kněz zakouší novou útěchu.

86. Boží světec si obléká jáhenská roucha, byl totiž jáhnem, a zvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho zvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak káže shromážděnému lidu a medově mluví o narození chudého Krále v malém městečku Betlému. Často, když chce vyslovit Kristovo jméno „Ježíš“, říká pln převeliké lásky „Děťátko betlémské“, a když vyslovuje slovo „Betlém“, zní to jako bečení jehňátka a jeho ústa přetékají víc láskou než slovy. Když jeho rty vyslovily jméno „Děťátko betlémské“, nebo „Ježíš“, bylo to, jako by se olízl, aby na patře vychutnal a spolkl sladkost tohoto slova. Všemohoucí Bůh přidal i další dary. Jeden ctnostný muž7 měl totiž podivuhodné vidění. Viděl totiž ležet v jesličkách neživého chlapečka a viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení, neboť dítě Ježíš bylo v mnoha srdcích zapomenuto, ale působením milosti skrze svého služebníka, svatého Františka, znovu ožilo a láskou se vtisklo do jejich paměti. Tak venkovní slavnost skončila a každý se s radostí vracel domů.

87. Seno, které v jesličkách leželo, lidé schovávali, aby skrze ně Pán, který tak rozličnými způsoby prokazuje své svaté milosrdenství, uzdravil jejich dobytek8 a jiná zvířata. A vskutku se stalo, že v okolí se uzdravila mnohá zvířata, sužovaná rozličnými nemocemi, když dostala do krmení kousek onoho sena. Ba i ženy, které trpěly těžkými a dlouhotrvajícími porodními bolestmi, šťastně porodily, když na ně položili trochu onoho sena. Také lidé obojího pohlaví postižení různým neštěstím dosáhli stejným způsobem kýženého uzdravení.

Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám Páně9 a ke cti přeblaženého otce Františka byl nad jesličkami vystavěn oltář a zřízen kostel, aby tam, kde kdysi žrala zvířata z jesliček seno, mohli do budoucna lidé ke spáse těla i duše požívat tělo Beránka bez poskvrny a bez vady, našeho Pána Ježíše Krista10, který se nám dal11 v převeliké a nevýslovné lásce a který s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako věčně slavný Bůh po všechny věky věků. Amen. Aleluja, aleluja12.

Končí první kniha o životě a skutcích blaženého Františka.

 Další

1 Vyprávění o jesličkách v Grecciu je jistě poskládáno ze vzpomínek očitého svědka. Slovo „památka“ (vzpomínka) se na několika řádcích opakuje vícekrát. Pamatovat si však také znamená uchovat a posvětit: 1Cel 87.

2 Šlo o noc na 25. prosince 1223. Jak poznamenává sv. Bonaventura (VětLeg X,7), sv. František předem požádal papeže o dovolení, neboť tenkrát se eucharistie na přenosném oltáři slavila jen velmi výjimečně.

3 Srv. Mt 2,1.

4 Srv. Lk 2,7.

5 Srv. Jan 8,56.

6 Srv. Žl 138[139],12.

7 Podle sv. Bonaventury (VětLeg X,7) to byl pan Jan.

8 Srv. Žl 35[36],7-8.

9 Došlo k tomu roku 1228.

10 Srv. 1 Petr 1,19; 1 Kor 1,10.

11 Srv. Tit 2,14.

12 Srv. Zj 1,18; 19,4.