XXVII. kapitola

O čistotě a vytrvalosti jeho ducha a o jeho kázání před panem papežem Honoriem a jak se světec a jeho bratři svěřili panu Hugolinovi, biskupu z Ostie

71. Boží muž František se naučil nehledat své, nýbrž myslet především na to, co žádá spása bližních, nade všechno si však přál zemřít a být s Kristem1. Proto se nejvíc snažil o to, aby se osvobodil od toho, co je ve světě2, aby pozemský prach nerušil klid jeho ducha. Vůči vnějšímu hluku se stal necitlivým a celou svou vnitřní silou ovládal své vnější smysly a hnutí své duše, aby byl svobodným jen pro Boha. Hnízdil v rozsedlinách skály a svůj domov měl v úkrytu nad strží3. V pravdivé, šťastné zbožnosti přebýval v nebeských sídlech a oproštěn ode všeho, dlouho prodléval v ranách Vykupitele. Často proto vyhledával osamělá místa, aby mohl cele svou mysl obrátit k Bohu, ale nebyl rozmrzelý, když poznal, že je třeba zabývat se něčím jiným, a s radostí pracoval na spáse bližních.

Jeho nejjistějším útočištěm byla modlitba, ale ne krátká ani ješitná nebo povrchní, nýbrž dlouhá, plná oddanosti a líbezná pokorou. Když začal večer, stěží skončil do rána. Ať už chodil nebo seděl, když jedl či pil, byl ponořen do modlitby. Prodléval v osamělých a opuštěných kostelích, aby se tu v noci mohl o samotě modlit. V nich pod ochranou Boží milosti překonal mnohou bázeň a duševní úzkost.

72. S ďáblem bojoval tělo na tělo, ten ho totiž na těchto místech nenapadal jen vnitřními pokušeními, nýbrž i zevně ho děsil tím, že tu něco zničil nebo převrhl. Ale udatný Boží bojovník věděl, že jeho Pán všude může všechno, a nedal se zastrašit, nýbrž si v srdci říkal: „Ty, zlý duchu, proti mně nemůžeš použít silnější zbraně své zloby, než kdybychom byli na veřejnosti uprostřed lidí.“

Vpravdě byl mimořádně vytrvalý a nepouštěl se do ničeho, co by nebylo věcí Páně4. Často hlásal Boží slovo mnoha tisícům lidí a přitom vystupoval tak jistě, jako kdyby mluvil s důvěrným přítelem. I největší zástup lidu viděl jako jednoho muže a jednomu kázal tak horlivě jako celému množství. Tuto jistotu v kázání mu dávala čistota jeho smýšlení, a aniž by to měl předem promyšleno, dovedl říkat všem věci podivuhodné a neslýchané. Jednou si však meditací připravil kázání, ale když se lidé sešli, nemohl si najednou vzpomenout na to, co si prorozjímal, a nevěděl, co jiného by měl říci. Bez uzardění se tedy posluchačům přiznal, že si předem vše promýšlel, ale že si na nic z toho nemůže vzpomenout. 8 A pak byl náhle naplněn takovou výmluvností, že duše posluchačů byly naplněny údivem. Když doopravdy nevěděl, co říci, dal lidem požehnání, i to však pro ně znamenalo víc než kázání, a propustil je.

73. Jednou přišel v záležitostech Řádu do města Říma a zde velmi zatoužil kázat před papežem Honoriem5 a kardinály. Když se to dozvěděl pan Hugolin, přeslavný biskup z Ostie, který k Božímu světci choval zvláštní úctu, byl naplněn radostí i obavou, neboť obdivoval světcovu plamennou horlivost a znal i jeho prostou čistotu. Ale důvěřoval v milosrdenství Všemohoucího, které těm, kdo ho zbožně ctí, v čas nouze nikdy nechybí, a uvedl ho před papeže a ctihodné kardinály. Když se František postavil před vznešená knížata a dostal požehnání a dovolení, začal beze strachu mluvit. Mluvil s takovým zápalem ducha, že se radostí už nemohl udržet, a zatímco z jeho úst vycházela slova, pohybovaly se jeho nohy jako v tanci, ne však z bujnosti, nýbrž v zápalu božské lásky. Nedráždilo to k smíchu, ale bolestně dojímalo k pláči . V úžasu nad milostí Boží i odvahou6 člověka, byli mnozí z nich zasaženi ve svém srdci7. Ctihodný pan biskup z Ostie trnul strachem a z celého srdce se modlil k Pánu, aby nebyla zahanbena prostota blaženého muže, neboť i na něho padala světcova sláva či hana, protože byl ustanoven otcem jeho rodiny8.

74. Svatý František na něm totiž visel jako syn na svém otci a jako jediné dítě na své matce, dítě, které bezstarostně usíná a odpočívá na jejích prsou. Zajisté zastával úřad pastýře a plnil svěřený úkol, ale jméno pastýře ponechával svatému muži. Blažený otec navrhoval vše, co bylo nutné, ale tento úctyhodný pán se staral o to, aby se tak stalo. Kolik lidí kladlo, zvlášť zpočátku, založení nového řádu nástrahy, aby jej zničili! Jak mnozí se snažili v zárodku udusit tuto vyvolenou vinici9, kterou ruka Páně tak dobrotivě ve světě znovu zasadila! Kolik jich chtělo ukrást a zničit první přečisté plody! Všichni však padli mečem důstojného otce a pána a nezbylo z nich nic10. Byl totiž zdrojem výmluvnosti, oporou církve, bojovníkem za pravdu a přítelem pokorných.

Požehnán buď a ve věčné památce zůstaň den, ve kterém se Boží světec svěřil tak důstojnému pánu! 10 Stalo se to v době, kdy se biskup, jak měl často ve zvyku, jako legát pana papeže zdržoval v Toskáně. Blažený František, který tehdy ještě neměl mnoho bratří a chtěl jít do Francie, dorazil do Florencie, kde řečený biskup zrovna přebýval. 11 Oba tehdy ještě nespojovalo zvláštní přátelství, ale jen pověst svatého života je k sobě přitahovala vzájemnou, srdečnou láskou.

75. Ostatně jak bylo zvykem blaženého Františka, kdykoliv přišel do některého města nebo do země, šel k biskupovi nebo ke kněžím. Jakmile se dozvěděl o přítomnosti papežského legáta, ihned se k němu s velikou úctou odebral. Když ho pan biskup spatřil, byl jat pokornou zbožností a tehdy i kdykoliv poté se uctivě choval ke všem, kdo příslušeli k svatému řeholnímu stavu, především však k těm, kdo bojovali pod praporem blahoslavené chudoby a svaté prostoty. Protože byl zvyklý pomáhat chudým v jejich nedostatku11 a zvláště se zabýval jejich záležitostmi, horlivě pátral po důvodu jeho příchodu a velkodušně se zajímal o světcovy plány. Když poznal, že František pohrdá vším pozemským víc než druzí a že je zanícen ohněm, který Ježíš seslal na svět12, sblížily se jejich duše a pan biskup pokorně prosil světce o modlitbu a nezištně mu nabídl ve všem svou ochranu. Také mu poradil, aby nepokračoval v započaté cestě, ale aby se věnoval péči a ochraně těch, které mu Pán a Bůh svěřil. Když svatý František poznal zbožnou mysl, laskavou náklonnost a moudrou řeč tak vznešeného pána, zaradoval se velikou radostí13 a pak se mu vrhl k nohám a oddaně mu sebe i své bratry svěřil do ochrany.

 Další

1 Srv. Flp 1,23.

2 Srv. 1 Jan 2,15.

3 Srv. Pís 2,14.

4 Srv. 1 Kor 7,32.

5 Honorius III. byl zvolen papežem 18. července 1216.

6 Srv. Sk 4,13.

7 Srv. Sk 2,37.

8 Srv. Lk 12,42.

9 Srv. Jer 2,21.

10 Srv. Sk 5,36.

11 Srv. 2 Kor 8,14.

12 Srv. Lk 12,49.

13 Srv. Mt 2,11.