XXII. kapitola

O jeho kázání u Ascoli a jak to, čeho se dotkl rukou, uzdravovalo nemocné i v jeho nepřítomnosti

62. V té době, kdy ctihodný otec František, jak již bylo řečeno, kázal ptáčkům, obcházel města i vesnice1 a všude rozséval semínka požehnání, přišel i do města Ascoli. Když tam s obvyklou horlivostí kázal slovo Boží, zásahem pravice Nejvyššího byl všechen lid naplněn tak velikou milostí a zbožností, že chtělo tolik lidí světce vidět a slyšet, že se div neušlapali2. Třicet mužů, kněží i laiků, přijalo tehdy z jeho ruky hábit svaté řehole.

Víra mužů a žen byla tak veliká, tak velkou úctu chovali k Božímu světci, že se považoval za šťastného každý, kdo se mohl aspoň dotknout jeho šatu3. Když vcházel do některého města, kněží se radovali, zvony zvonily, muži jásali, ženy sdílely jejich radost, děti tleskaly a často ho šli radostně vítat s ratolestmi v rukou.

Pokřivenost kacířů byla zmatena, víra církve se pozvedala, a zatímco věrní byli naplněni radostí, bludaři se skrývali. Neboť na něm byla tak jasná znamení svatosti, že se mu nikdo neodvážil slovem odporovat už pro množství lidí, kteří k němu vzhlíželi. Především a nade všechno se snažil, aby se zachovala víra svaté římské církve, aby byla v úctě a aby se podle ní žilo, neboť v ní jediné spočívá spása pro všechny, kdo mají být spaseni. Měl v úctě kněze a každému církevnímu stavu prokazoval velkou lásku4.

63. Lidé mu nosili chléb, aby ho požehnal. Ten pak dlouho opatrovali, a když z něho jedli, byli uzdravováni z rozličných nemocí.

A často se stávalo, že lidé tak dychtivě a s velkou důvěrou stříhali kousíčky z jeho hábitu, že nejednou zůstal téměř nahý. A ještě podivuhodnější je, že když se svatý otec dotkl rukou nějakého předmětu, mnohým pak skrze něj bylo navráceno zdraví.

Jedna těhotná žena, která bydlila v malém domku v Arezzu, když přišel její čas k porodu, trpěla nepředstavitelnými bolestmi a zmítala se mezi životem a smrtí, protože se už několikátý den pokoušela marně porodit. Tu se její příbuzní a sousedé doslechli5, že tou cestou má procházet blažený František do nějaké poustevny. Když tedy na něj čekali6, stalo se, že blažený František se vydal na řečené místo jinou cestou; jel totiž na koni, protože byl slabý a nemocný. Když dorazil na ono místo, poslal koně prostřednictvím jistého bratra jménem Petr zpět muži, který mu ho, veden láskou, půjčil. Když vedl bratr Petr koně, dal se cestou, u které trpěla ona žena. Jakmile ho místní lidé spatřili, rychle k němu běželi v domnění, že to je blažený František. Když však poznali, že to není on, velmi se zarmoutili. 10 Začali se mezi sebou dohadovat, zda by nešlo najít nějaký předmět, kterého se blažený František dotkl rukou. 11 Po dlouhém uvažování konečně přišli na koňskou uzdu, kterou František musel držet, když jel na koni. 12 Koni, na němž svatý otec seděl, vyňali z huby uzdu, kterou svíral vlastníma rukama, a položili ji na ženu. 13 Nebezpečí bylo ihned zažeháno a ona bez problémů radostně porodila dítě a dařilo se jí dobře.

64. V Città della Pieve bydlel Gualfreduccio, zbožný muž, který žil s celou svou rodinou v Boží bázni7, a měl u sebe provaz, kterým byl kdysi blažený František opásán. I stalo se, že v oné krajině onemocnělo mnoho mužů i žen rozličnými nemocemi a horečkou. A tu začal zmíněný muž chodit po domech nemocných, dával jim napít vody, do níž předtím ponořil provaz, nebo do ní namíchal několik vláken, a všichni se ve jménu Kristově uzdravili.

Tato uzdravení se stala v nepřítomnosti blaženého Františka a bylo jich ještě mnohem víc, avšak ani velmi dlouhým vypravováním bychom je nemohli všechny uvést. Některé z těch, které se náš Pán a Bůh uvolil vykonat v jeho přítomnosti, však chceme v této knize krátce uvést.

 Další

1 Srv. Mt 9,35.

2 Srv. Lk 12,1.

3 Srv. Mt 9,21.

4 Právě tato velká láska k církvi odlišovala snad nejvíc sv. Františka od všech heretických hnutí té doby.

5 Srv. Lk 1,58.

6 Srv. Sk 28,6.

7 Srv. Sk 10,2.