XVIII. kapitola

O ohnivém voze a o znalosti, kterou měl blažený František o nepřítomných bratřích

47. Protože bratři přicházeli před Boží tvář s prostotou a k lidem s důvěrou, zasloužili si být potěšeni božským zjevením. Protože byli rozněcováni ohněm Ducha svatého, nejen ve stanovených dobách, nýbrž v kteroukoliv hodinu, když je tísnily pozemské starosti a zbytečné úzkosti, pokorným hlasem zbožně zpívali Otčenáš. Jedné noci se od nich přeblažený otec František vzdálil. A hle, kolem o půlnoci, když někteří bratři spali, jiní se v tichosti modlili, projel dveřmi domu zářící ohnivý vůz a dvakrát či třikrát projel místností sem a tam. Na voze byla obrovská koule, která vypadala jako slunce, a ozařovala noc. Bdící bratři nestačili žasnout a spící se probudili a cítili vnitřní osvícení srdce stejně, jako vnímali vnější světlo. Dali hlavy dohromady a začali se ptát, co by to mělo znamenat. A tu se silou a milostí toho světla zjevilo svědomí jednoho druhému.

Nakonec pochopili, že to byla duše jejich svatého otce, která tak nádherně zářila jasnou září a která si pro velikou krásu své čistoty a velkou oddanost lásky ke svým synům zasloužila obdržet takové dobrodiní od Boha.

48. Z jasných znamení často zřetelně poznali, že jejich přesvatému otci nezůstávají skryta tajemství jejich srdcí. Mnohokrát, ne od člověka, ale jen ze zjevení Ducha svatého, věděl o činech nepřítomných bratří, pronikal do tajemství srdcí a zkoumal svědomí! Jak mnoho [bratří] ve snu napomínal a ukládal jim, co mají dělat, a přikazoval, co dělat nemají! Jak mnohým, kterým zářilo v tváři přítomné štěstí, předpověděl budoucí neštěstí! Stejně tak o mnohých už předem věděl, že zanechají svých špatností a zvěstoval jim přicházející milost spásy. A konečně, když někdy pro čistotu a prostotu ducha zasluhoval osvícení, dostal jedinečné útěchy zjevení takovým způsobem, že to jiní nepozorovali.

Chci podat zprávu jen o jednom z případů, o kterém jsem se dozvěděl z vyprávění věrohodných svědků. V době, kdy byl bratr Jan z Florencie svatým Františkem ustanoven ministrem bratří v Provenci a když se pak v té provincii slavila kapitula1, otevřel mu Pán Bůh ve své obvyklé blahosklonnosti dveře slova a učinil všechny bratry pozornými a oddanými posluchači. Byl mezi nimi i jeden bratr kněz, slavný svou pověstí, ale slavnější svým svatým životem, který se jmenoval Monald, jehož ctnost byla založena na pokoře, posilována častou modlitbou a chráněna štítem trpělivosti. Této kapituly se účastnil také bratr Antonín2, jehož mysl Pán otevřel, aby rozuměl Písmu3, takže o Ježíši kázal všem lidem slovy nad med sladšími.

Zatímco tedy ohnivě a pln horlivosti bratřím kázal o slovech „Ježíš Nazaretský, Král židovský4, pohlédl zmíněný bratr Monald ke vchodu do domu, kde se také nacházeli bratři, a na vlastní oči viděl vznášet se blaženého Františka ve vzduchu, s rukama rozpjatýma jako na kříži, jak žehná bratřím. 10 A na všech bylo vidět, že jsou plni útěchy Ducha svatého5. Spásná radost, kterou při tom pociťovali, byla dost věrohodným znamením toho, co slyšeli o zjevení a přítomnosti přeslavného otce.

49. Že František znal tajemství srdcí druhých, jak se o tom mnozí často přesvědčili, o tom chci k obecnému prospěchu uvést z mnoha svědectví alespoň jedno, o němž nemůže být pochyb. Jeden bratr, jménem Ricerius, vznešený rodem, ale ještě vznešenějšího chování, Boží přítel, veliký v sebezáporu, usiloval se zbožností a s velkým odhodláním, aby měl plnou přízeň svatého otce Františka. Velmi se však obával, aby se František od něho z nějakého skrytého důvodu neodvrátil a nepřišel tak o milost jeho přízně. Bratr totiž ve své bohabojnosti věřil, že každý, koho má svatý František rád vřelou láskou, je také hoden Boží milosti. A naopak, ke komu by nebyl milý a laskavý, na toho by padl hněv nejvyššího Soudce. O tom bratr často v duchu přemítal, sám se sebou o tom v srdci hovořil, ale nikomu se s bouří svých myšlenek nesvěřil.

50. Když byl jednou blažený Otec ve své cele a modlil se, přišel na to místo zmíněný bratr, tísněný obvyklými myšlenkami. Boží světec poznal, kdo přišel, a poznal, co trápí jeho ducha. Hned ho dal k sobě zavolat a řekl mu: „Synu, žádným pokušením se nenech zneklidňovat a žádná myšlenka ať tě netrýzní, protože jsi mi velmi drahý, a abys věděl, mezi mými přáteli jsi zvlášť hoden mé důvěry a lásky. Klidně přijď za mnou, kdykoli budeš chtít, a mluv se mnou naprosto otevřeně.“ Zmíněný bratr tím byl velmi překvapen, od té doby byl otevřenější a jeho důvěra v Boží milosrdenství rostla tím víc, čím víc stoupal v přízni svatého otce.

Svatý otče, jak těžce musí tvoji nepřítomnost snášet ti, kdo už nemají naději, že najdou na zemi tobě podobného! Pomáhej nám, prosíme, svou přímluvou, když vidíš, že se zaplétáme do vin hříchů! Ač jsi byl naplněn duchem všech spravedlivých, ač jsi budoucí předvídal a přítomné znal, dával jsi vždy přednost svaté prostotě.

Ale vraťme se k předcházejícímu, abychom zachovali dějinný pořádek.

 Další

1 Jde o kapitulu v Arles, která se konala v roce 1224. Provinční ministr se jmenoval Giovanni Bonelli da Firenze.

2 Jde o sv. Antonína z Padovy.

3 Srv. Lk 24,45.

4 Srv. Jan 19,19.

5 Srv. Sk 9,31.