XV. kapitola

O věhlasu blaženého Františka a o obrácení mnohých k Bohu; jak dostal Řád jméno menších bratří a jak formoval blažený František ty, kdo vstupovali do Řádu

36. Nato obcházel Kristův statečný rytíř František města a vesnice1 a zvěstoval Boží království ne přemlouvavými slovy lidské moudrosti, nýbrž učením a silou Ducha2 kázal pokoj3, učil spáse a pokání na odpuštění hříchů4.

Ve všem jednal s důvěrou v to, co mu bylo dáno apoštolskou pravomocí, a vyhýbal se pochlebování, které odvádí stranou. Přestupky určitých lidí nezkrášloval, ale pranýřoval, život hříšníků neomlouval, nýbrž káral ostrým plísněním, protože nejprve sám skutky konal to, co druhým radil slovy. Nebál se, že bude sám pokárán, říkal pravdu tak přesvědčivě, že jeho kázání obdivovali dokonce i nejučenější muži, považovaní za významné a důstojné, a třásli se bázní v jeho přítomnosti. Sbíhali se muži i ženy, pospíchal klérus, přidávali se řeholníci, aby viděli a slyšeli Božího světce, jenž jim připadal jako z jiného světa. Lidé každého věku a pohlaví spěchali, aby viděli podivuhodné věci, které Pán nově ve světě působil skrze svého služebníka. Zdálo se, jako by v této době, ať skrze přítomnost svatého Františka nebo skrze jeho věhlas, bylo na zem posláno nové světlo z nebe, aby rozptýlilo veškerý závoj temnoty, která zastírala skoro celou zemi tak, že téměř nikdo nevěděl, jak z ní vybřednout. Neboť tak hluboké zapomenutí na Boha a nedbalost vůči jeho přikázáním tísnily všechny, že jen stěží by byli schopni zbavit se i jen trošky svých starých a zakořeněných špatností.

37. A tu zářil František jako jasná hvězda v tmavé noci a jako jitro, které proniká temnotami. Tak se stalo, že zakrátko se změnil vzled celé země; odložila bývalou ošklivost a ukazovala radostnější tvář. Dřívější suchopár zmizel a na zpustlém poli rychle vzešla nová setba; také neudržované vinice začaly vyhánět výhonky, které měly vůni Páně a které po líbezných květech vydaly ovoce slávy a cti5. Všude zněly díky a chvály6, takže mnozí zanechávali světských starostí a v životě a učení blaženého Františka získávali sebepoznání a toužili milovat a ctít Stvořitele.

Mnozí lidé, urození i neurození, klerici i laici, přidávali se z Božího vnuknutí ke svatému Františkovi, aby pod jeho vedením a učením sloužili neustále Bohu. Boží svatý, jako přetékající řeka nebeské milosti, všechny zaplavil proudy charizmat, takže půdu jejich srdcí ozdobil květy ctností. Byl přece vynikajícím umělcem, podle jehož příkladu, pravidel i nauky se po svém pádu Kristova církev obnovila v obojím pohlaví a triumfuje v trojím šiku těch, kdo mají být spaseni7. A všem dal směrnice pro jejich život a každému stavu vskutku ukázal cestu ke spáse.

38. Zde však především chceme mluvit o řádu, který František spojil a udržel jednak svou láskou a jednak svým povoláním. O kterém tedy? Nejprve založil Řád menších bratří a při té příležitosti mu dal toto jméno. V řeholi totiž bylo napsáno: Ať jsou menší8. Když tuto větu vysvětloval, řekl: „Chci, aby se toto bratrské společenství nazývalo Řádem menších bratří.“

A jako opravdoví menší, kteří jsou podřízeni všem, hledali pro sebe vždy místo málo důstojné a vykonávali i takovou službu, kde by vůči nim mohli být nespravedliví, aby si tak zasloužili vybudovat základy na pevné půdě pravé pokory, aby na nich šťastně vyrostla duchovní stavba ctností.

A vskutku na tomto základě vytrvalosti vyrostla nádherná stavba lásky, do níž se přidávaly živé kameny9 ze všech konců světa, které pak vyrostly v příbytek Ducha10 svatého. Jakým žárem lásky planuli noví Kristovi učedníci! Jak svěží lásku chovali k svému zbožnému společenství! Když se totiž někde společně sešli nebo se potkali na cestě, jak bylo zvykem, vyšli si vstříc, jako by zasaženi šípem duchovní lásky, jenž rozséval sémě pravé lásky, která je nad každou lásku. Co tím míním? Čistá objetí, něžný cit, svaté políbení, milý rozhovor, umírněný smích, radostnou tvář, jasný pohled11, pokorného ducha, smířlivou řeč, citlivou odpověď12, a také týž úmysl, pohotovou poslušnost a neúnavnou úslužnost.

39. A tak když pohrdli vším pozemským a osvobodili se od sebelásky, vroucnost své lásky vylévali na společenství a snažili se, aby si v potřebách bratrsky vycházeli vstříc. Toužili se často setkávat a radovali se ještě více, když byli spolu, a naopak, velmi těžké jim bylo odloučení a hořké a tvrdé loučení.

3 Ani se neodvažovali dávat přednost něčemu jinému před příkazy svaté poslušnosti jako poslušní vojáci, kteří jsou připraveni vykonat rozkaz ještě dřív, než je vysloven. Neuměli nad příkazy mudrovat, bez námitek se vrhali střemhlav do všeho, co jim bylo uloženo.

Jako „učedníci přesvaté chudoby“ nic neměli a k ničemu nelnuli, proto se nebáli, že o něco přijdou. Byli spokojeni s jedním hábitem, který byl často uvnitř i zevně záplatován. Nebyl zdobený, ale bylo na něm vidět pohrdání světskými věcmi a jejich bezcennost, aby v něm vypadali jako úplně ukřižovaní světu13. Opásávali se provazem a nosili levné kalhoty. Jejich zbožným cílem bylo: vytrvat v tomto a nic víc nemít.

Proto byli vždy klidní, nežili ve strachu, ani se nenechávali rozptylovat žádnou starostí a zítřek očekávali bez jakékoliv ustaranosti, ani se pozdě v noci nebáli, kde najdou nocleh, i když se často vydávali na cesty. I když často v největší zimě postrádali nezbytné přístřeší, ohřívali se u pecí14, nebo nacházeli útulek v rozsedlinách skal či ve slujích.

10 Přes den ti, kdo to uměli, pracovali rukama, ošetřovali malomocné nebo pokorně a zbožně všem sloužili na jiných čestných místech. 11 Nechtěli vykonávat žádný úřad, z něhož by mohlo vzniknout pohoršení, ale zaměstnávali se vždy svatým, řádným, poctivým a užitečným dílem, aby povzbuzovali všechny, s nimiž se setkávali, k pokoře a trpělivosti.

40. Silou trpělivosti byli tak vyzbrojeni, že chtěli raději trpět tělesná pronásledování než mít chválu a přízeň světa tam, kde byla rozpoznána či chválena jejich svatost. Často museli strpět spílání a nadávky, svlékali je, tloukli, spoutávali, i do vězení je uvrhovali, ale snášeli to všechno zmužile, u nikoho nevyhledávali pomoc a přes to všechno z jejich úst nevycházelo nic jiného než chvála a díkůvzdání.

Téměř nikdy nepřestávali chválit Boha a modlit se, ale vytrvalým zpytováním si připomínali, co všechno vykonali; za vše dobré děkovali Bohu, svých opomenutí a nedbalostí litovali v slzách a ve vzdychání. Jestliže nepoznávali, že jsou v duši stále zahrnováni obvyklou milostí, domnívali se, že je Bůh opustil. Když se chtěli oddávat modlitbě, o nic se neopírali, aby je nepřemohl spánek. Někteří se drželi ve stoje za provazy, zavěšené na stropě, aby jim přemáhání spánku nenarušovalo modlitbu.

Jiní nosili železné kající nástroje nebo se opásávali dřevěnými kajícími pásy. Kdykoli bohatším jídlem nebo pitím porušili svou obvyklou střídmost nebo pro únavu na cestách byť jen trochu překročili hranice nezbytného, trápili se po mnoho dní tvrdým postem. Pokušení těla se snažili potlačit i takovým umrtvováním, že se jim neprotivilo svléci se i v krutém mrazu, nebo si celé tělo rozpíchali trny, až z něj tekla krev.

41. Tak rozhodně pohrdali vším pozemským, že přijímali sotva to nejnutnější k životu, a natolik se dlouhým zvykem vzdálili tělesným útěchám, že se neobávali žádné strohosti.

Při tom všem usilovali o pokoj a snášenlivost se všemi, vždy jednali upřímně a pokojně a všemožně se snažili vyhnout pohoršení. Mluvili jen po nezbytně nutnou dobu a z jejich úst nevyšlo cokoliv šprýmařského či planého, takže v jejich životě a chování nebylo možné nalézt nic ani trochu nevhodného či nečestného.

Všechny jejich činy byly ukázněné, chůze vždy skromná, smysly byly tak umrtvené, že sotva něco slyšeli či viděli kromě toho, co vyžadovalo jejich zvláštní pozornost; oči měli sklopené k zemi, duchem přebývali v nebi. Žádná závist, malomyslnost, hněv, odpor, žádná trpkost, žádné podezírání u nich nenalezly místa, naopak, mezi nimi vládla veliká jednota, trvalý pokoj, díkůčinění a chvalozpěv. To je příklad zbožného otce, který ani ne tak slovem a jazykem, jako spíše činem a pravdou vychovával své nové syny15.

 Další

1 Srv. Mt 9,35.

2 Srv. 1 Kor 2,4.

3 Srv. Sk 10,36.

4 Srv. Mk 1,4.

5 Srv. Sir 24,16-17.

6 Srv. Iz 51,3.

7 Tomáš z Celana má zřejmě na mysli tři větve františkánské rodiny: první řád (menší bratři), druhý řád (klarisky) a třetí řád (sekulární františkánský řád pro lidi žijící františkánský ideál ve svých rodinách).

8 NepŘeh 7,2.

9 Srv. 1 Petr 2,5.

10 Srv. Ef 2,22.

11 Srv. Mt 6,22.

12 Srv. Přís 15,1 a 4.

13 Srv. Gal 6,14.

14 Z vnější strany domu za jehož zdí se pec nacházela.

15 Zdá se, že v odstavcích 38-41 Tomáš z Celana popisuje život prvních bratří podle Nepotvrzené řehole, a to zvláště podle kapitol 7-9.