XIV. kapitola

O jeho návratu z města Říma do Spoletského údolí a o jeho cestování

34. Svatý František a jeho bratři se velmi radovali z daru a milosti takového otce a pána a děkovali všemohoucímu Bohu, který ponížené pozvedá a zarmouceným dává útěchu1. František zašel ještě k hrobu blaženého Petra, pomodlil se zde a pak s bratry opustil město a vydal se na cestu do Spoletského údolí.

3 Po cestě si vypravovali, kolika a jak velkými a nádhernými dary je dobrotivý Bůh zahrnul, jak láskyplně byli Kristovým náměstkem, pánem a otcem celého křesťanstva přijati, jak by mohli splnit jeho napomenutí a příkazy, jak by měli řeholi, kterou přijali, upřímně zachovávat a věrně střežit, jak by měli před Nejvyšším chodit ve vší svatosti a zbožnosti, a konečně i jaký by měli vést život, aby růstem ve svatých ctnostech mohli být příkladem bližním. Když si o všech těchto věcech noví Kristovi učedníci ve škole pokory dostatečně pohovořili, den již značně pokročil a připozdilo se. Tehdy došli na osamělé místo. Namáhavou cestou byli velmi unavení a hladoví, ale nemohli se ničím osvěžit, protože ono místo bylo daleko od lidských obydlí. 10 Hned se však, z Boží prozřetelnosti, objevil muž, jenž nesl v rukou chléb, který jim dal, a odešel. 11 Oni ho však neznali, a tak se ve svých srdcích divili a zbožně jeden druhého napomínali, aby ještě více důvěřovali božímu milosrdenství. 12 Když pojedli, a tak se nemálo posílili, přišli na nějaké místo blízko města Orte, kde zůstali asi patnáct dní. 13 Někteří z nich odešli do města, aby získali potřebné jídlo, a to málo, co mohli získat dům od domu, donesli ostatním bratřím a společně jedli s díkůčiněním a s radostí v srdci. 14 Když z toho, co zbylo, nemohli nikomu dát, uložili zbytky v jakési hrobce, kam se ukládala těla mrtvých, aby to snědli příště. 15 Bylo to osamělé a pusté místo, navštěvované jen velmi zřídka nebo vůbec ne.

35. Bratři se velmi radovali, že neviděli ani neměli nic, co by jim mohlo připravit marnivou nebo tělesnou radost. Proto tam uzavřeli se svatou chudobou úmluvu2, a protože se přes nedostatek všech světských věcí cítili plni útěchy, rozhodli se, že se jí budou vždy a všude držet. Zbaveni všech starostí o pozemské věci, radovali se jen z Boží útěchy a stanovili si a rozhodli se, že z objetí chudoby je nesmí vytrhnout žádné soužení ani pokušení. I když krása tohoto místa, která by nepochybně mohla přispět k ochabnutí pravé síly ducha, jejich horlivost nespoutala, přece jej opustili, aby je delší pobyt na tomto místě nevedl k vlastnění něčeho, a tak následovali šťastného otce do Spoletského údolí, kam zakrátko dorazili.

Jako praví milovníci spravedlnosti nyní společně uvažovali, zda se mají zdržovat mezi lidmi, nebo zda by se měli uchýlit do samoty. Avšak svatý František, který se nespoléhal na vlastní činnost, ale jehož každému dílu předcházela modlitba, se rozhodl, že nebude žít sám pro sebe, nýbrž pro toho, který za všechny zemřel3, neboť poznal, že byl poslán, aby Bohu získával duše, které chtěl uchvátit ďábel4.

 Další

1 Srv. Job 5,11.

2 Výrazy, které Tomáš z Celana používá, jsou velmi podobné těm, které používá ve svém názvu i autor Posvátné úmluvy. Také obsahově Posvátná úmluva vystihuje tento verš. Je tedy otázkou, zda Tomáš z Celana již o tomto díle něco věděl, nebo zda naopak autor Posvátné úmluvy čerpá inspiraci právě z tohoto místa. Tak jako tak se zdá, že jsou si obě díla časově blízká.

3 Srv. 2 Kor 5,15.

4 Tímto rozhodnutím dal sv. František svému řádu apoštolský rozmach, aniž by mu však odebral jeho kontemplativní ráz.