VIII. kapitola

Jak František vystavěl kostelík sv. Damiána a o životě paní, které na tom místě přebývaly

18. První dílo, ke kterému blažený František přistoupil, když se vymanil z rukou svého tělesného otce, byla stavba Božího domu. Nepokoušel se postavit nový kostelík, nýbrž opravil starý a nahradil to, co stáří zničilo. Nezničil základy, ale budoval na nich, a tím, i když nevědomky, stále respektoval Krista, protože nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, totiž Ježíš Kristus1. Když se vrátil na to místo, kde byl, jak bylo řečeno, před dávnými časy postaven kostelík sv. Damiána, s milostí a pomocí Nejvyššího tento kostel v krátké době s velikou horlivostí opravil.

To je to svaté, blažené místo, na němž za šest let po obrácení blaženého Františka začal šťastně žít slavný řád chudých paní a svatých panen, a to přičiněním téhož blaženého muže. Zde se stala paní Klára, pocházející z města Assisi, drahocenným a velmi pevným základním kamenem, na němž ostatní kameny spočívají. Neboť když se zmíněná dáma po založení řádu bratří napomenutím svatého muže obrátila k Bohu, mnohým to bylo k prospěchu a nepočítaným se stala příkladem. Vznešená rodem, avšak vznešenější milostí. Panenská tělem, přečistá duší, mladičká věkem, ale duchem zralá, stálá v předsevzetích, toužila planout božským žárem lásky. Plná moudrosti, úžasně pokorná; Klára, [tedy Jasná] jménem, jasnější však životem, nejjasnější pak svými ctnostmi.

19. Na ní vybudoval honosnou stavbu z nejdražších drahokamů, jejíž chvála nepochází od lidí, nýbrž od Boha2, a omezený rozum to nestačí všechno domyslit, a ani to vše nelze v krátkém pojednání vyložit.

Mezi nimi kvete především ctnost vzájemné a trvalé lásky, která jejich vůli tak dokonale spojuje v jedno, že i když jich někde bydlí čtyřicet či padesát pohromadě, úplně stejně chtějí či nechtějí, jako by jejich různost spojoval jeden duch.

Za druhé na každé září drahokam pokory, s jejíž pomocí obdržené dary a z nebe vylité milosti uchovávají v srdci tak, že si zasluhují ostatní ctnosti.

Za třetí lilie panenství a čistoty vydává všude tak podivuhodnou vůni, že zapomínají pozemsky myslet a přejí si rozjímat jen o nebeských věcech, a z této vůně roste v jejich srdcích taková láska k věčnému Ženichovi, že v nich celistvost svatého citu vylučuje jakýkoli zvyk z jejich předchozího života.

Za čtvrté jsou všechny tak vyznamenány slávou nejvyšší chudoby, že jsou spokojeny jen s nezbytným jídlem a ošacením, jinak netouží po ničem.

20. Za páté dosáhly tak jedinečné milosti zdrženlivosti a mlčenlivosti, že jim stačí jen maličké úsilí, aby ovládly tělesná hnutí nebo zkrotily jazyk. Ba některé natolik odvykly rozhovorům, že když si nutnost žádá, aby mluvily, jen stěží správně vyslovují slova.

Za šesté jsou při tom všem tak úžasně ozdobeny ctností trpělivosti, že jejich ducha nemůže zlomit nebo změnit ani žádné protivenství v souženích nebo nespravedlnost mrzutostí.

Za sedmé si nakonec zasloužily tak vysoký stupeň kontemplace, že je učí všemu, co mají dělat nebo čeho se mají vyvarovat, a že umějí šťastně pozvedat svou mysl k Bohu a ve dne v noci setrvávají ve chválách Božích a na modlitbách.

Kéž věčný Bůh milostivě dovolí svou svatou milostí korunovat tak svatý začátek ještě světějším koncem. To, co jsem řekl o Bohu zasvěcených pannách a velmi zbožných služebnicích Kristových, nechť zatím stačí, i když by si jejich podivuhodný život a jejich slavný řád, za nějž vděčí panu papeži Řehořovi, tehdejšímu ostijskému biskupovi, zasloužil samostatné dílo a zvláštní pozornost.

 Další

1 1 Kor 3,11. Touto úvahou Tomáš z Celana naznačuje, že sv. František byl reformátorem, který však zůstal věrný evangeliu a církvi.

2 Srv. Řím 2,29.