VII. kapitola

Jak upadl do rukou loupežníků, jak byl hozen do sněhu a jak sloužil malomocným

16. Oblečený v hadrech – když se dřív odíval šarlatem, odešel z města a cestou lesem zpíval francouzsky chvály Pána, a tu ho náhle přepadli lupiči. Když se ho hrozivě ptali, kdo je, směle jim muž Boží jasným hlasem odpověděl: „Jsem hlasatelem velikého Krále. Co je vám po tom1?“ 3 Oni ho zbili, hodili ho do hluboké jámy plné sněhu a křičeli: „Polež si tu, selský hlasateli Boží!“ On se však vyprostil, setřepal ze sebe sníh, a když odešli, vylezl z jámy ven. Potom, překypující radostí, začal nahlas v lese zpívat chvály Stvořiteli celého světa. Konečně došel k nějakému klášteru mnichů2, kde sloužil několik dní jako kuchyňský pomocník, oblečený pouze v košili, a přál si byť jen polévkou utišit svůj hlad. Když tu nebyli milosrdní a nenašel se tam pro něho ani starý oděv, odešel odtud, veden ne hněvem, ale dohnán nutností, do města Gubbio, kde získal oděv od svého dávného přítele.

Později však, když uběhl nějaký čas a pověst o Božím muži se všude rozšířila a jeho jméno se stalo mezi lidem známým3, přišel za ním převor zmíněného kláštera poté, co si uvědomil, jak tam s Božím mužem kdysi zacházeli, a pro úctu ke Spasiteli ho pokorně prosil, aby jemu i jeho bratřím odpustil.

17. Pak se odebral, svatý milovník všeho pokorného, k malomocným, žil s nimi, aby jim kvůli Bohu horlivě sloužil ve všech potřebách; vymýval jim hnisající rány a čistil jejich vředy, jak se o tom sám zmiňuje ve své Závěti: „Když jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné. A sám Pán mě přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství4.“

Tak hořkým, jak sám říkal, se mu zdál pouhý pohled na malomocné, že si v době své světské marnosti už dvě míle od jejich domků zacpával rukama nos. Když však nyní začal s milostí a v síle Nejvyššího myslit na svaté a užitečné věci, potkal jednou, ještě světsky oděn, malomocného, který vypadal, jako by na něho čekal. Přemohl se, přistoupil k němu a políbil ho.

Od té chvíle začal sám sebou stále víc pohrdat, až došel skrze milosrdenství Vykupitele k dokonalému vítězství nad sebou samým.

Také jiným chudým pomáhal, i když ještě byl ve světě a žil pro tento svět. K potřebným byl vždycky milosrdný a s trpícími měl vždycky upřímný soucit.

Když jednoho dne proti svému zvyku, býval totiž velmi zdvořilý, odbyl jakéhosi žebráka prosícího o almužnu, hned toho začal litovat a v srdci si říkal, jak je potupné a hanebné odmítnout prosbu někoho, kdo prosí ve jménu tak velikého Krále. A tak si ve svém srdci pevně umínil neodmítnout nikoho, kdo ho bude o něco prosit kvůli Bohu, pokud jen trochu bude moci vyhovět. A to také velmi pečlivě dělal a naplňoval, až se celý všemožným způsobem úplně rozdal. Tak začal následující evangelní radu plnit dřív, než se ji naučil: „Kdo tě prosí, pravil, tomu dej, a kdo si od tebe chce půjčit, od toho se neodvracej5.

 Další

1 Srv. Žl 47[48],3; Mt 27,4.

2 Bylo to benediktinské opatství sv. Verecunda, dnešní Vallingegno u Gubbia.

3 Srv. 2 Kron 26,8.

4 ZávFr 1-2.

5 Mt 5,42.